Také u nás se podchytili žáci, od šesti do patnácti let, ze základních škol a z větší části ze sociálně slabších skupin. Šlo převážně o děti romského původu. Už samotný začátek filmu je výmluvný - otevírá jej příchod choreografky Evy Blažíčkové do jedné ze škol, kde mluví se žáky - padají první otázky a představa, že budou dělat divadlo, budí velkou zvědavost. Pro většinu z nich je to první setkání s pohybem, tancem a vážnou hudbou. A tu, jak sami přiznávají, neposlouchají . Učí se zdánlivě jednoduché věci - běh, dupy, slyšet rytmus a je zřejmé, že nerozumějí nejen hudbě Martinů, ale ani svým tělům. Blažíčková má nejen jasnou představu o vybraných obrazech z baletu, ale také vědomí toho, kam může její svěřence nová zkušenost dovést - tělesný projev je nerozlučně spjat s emocemi a duševními pochody. Musí vědomí o vlastním těle probouzet, naučit děti soustředění, přemáhání a sdílení. Je na své nové žáky přísná, ale podmaňuje si je a oni na ní lpí.
Kamera snímá první zkoušky s živým orchestrem. Sledujeme, jak se představení rodí a přístup dětí se mění. Sommerová podtrhuje důležitý sociální aspekt projektu také tím, jak nahlíží do rodin, kde děti předvádějí, co připravují - je zřejmé, že pro mnohé rodiče to bude první návštěva divadla vůbec. Dobře střihově namíchané záběry zachycují atmosféru, emoce a vizi choreografky. Když si představila hudbu Martinů vybavila se jí bílá barva, na které se shodla s výtvarnicí Kateřinou Štefkovou. Ta přidala červený odstín a vnímala „červené kukly jako kuličky jeřabin“. Je zajímavé sledovat, jak Blažíčková vychází ze spontánního fyzického projevu - dokáže ho u dětí iniciovat a podchytit. Je si vědoma toho, že choreografie musí být pro ně jasná v zadání. Chce, aby „vpluly do melodie a držely rytmus“. Záběry pořízené bezprostředně po premiéře ukazují slzy a dojetí. Vidíme ale i jiná držení těl než na počátku, schopnost pohybové artikulace i celkovou proměnu, kterou „děti ulice“ prošly. Tu je pro ně těžké vyjádřit, ale vědí, že se „cítí jinak“. Tanec je změnil...
