PRO
Bylo nebylo v nacisty okupované Francii. Tak začíná drsná pohádka o Hanebných panchartech. Vypráví ji Quentin Tarantino a na jejím konci vlastně čeká happy end. Tarantino je stylista, postmodernista a filmový nadšenec. Hanebný pancharti jsou toho výmluvným a zábavným důkazem.
Protože je stylista, nejde mu o myšlenky v příběhu. Význam leží jinde. Stejně jako Gauneři a Pulp Fiction otevřeli cestu novému vyprávěcímu stylu, Pancharti se stejnou nekompromisností razí právo na to, na co si zatím moc filmů netroufne.
Bez omluvy berou historii do svých rukou.
Je vidět, že Tarantino nechápe (jak se sám vyjádřil), proč neexistuje víc verzí operace Valkýra, včetně těch, v nichž by Hitlera opravdu zabili. Film je přece od toho, aby si mohl hrát s realitou a plnit naše fantazie. Tarantino neustupuje ani divákům, kteří nemají rádi titulky, očekávaný velkofilm se odehrává ve čtyřech jazycích, s herci minimálně čtyř národností a ještě si do té míry hraje s přízvuky, že nadabování filmu de facto znemožňuje, pokud by podstatně neměl ztratit ze svého ducha.
Hvězdy vedle nováčků Protože je postmodernista, hraje tu vedle sebe hvězda Brad Pitt, béčkový režisér a kamarád Eli Roth, hvězdička Diane Krugerová, mladé evropské talenty Fassbender či Brühl a v neposlední řadě i nové objevy - Mélanie Laurentová, jež dostala tu nejemotivnější roli Židovky Šošany, a Christoph Waltz, neodolatelně předvádějící nejšťavnatější roli „Lovce Židů“ plukovníka SS Landy, za což dostal cenu v Cannes.
Když mají na konci Pitt a Waltz společnou scénu, je vidět, že Rakušanovo bohaté herectví pochází odjinud než Pittova figurka postavená na směšném akcentu a grimasách Pepka námořníka. Ale většinou tahle osvěžující směska funguje, protože každý má své místo.
Omamně chutná i ajntopf z válečného melodramatu, špionážního thrilleru, spaghetti westernu, noiru a brutální béčkové akce. Motiv z Beethovenovy Elišky zní v Morriconeho melodii vypůjčené z jiného filmu, k příběhu z 40. let duní Bowie. Tarantino si hraje, puštěný ze řetězu.
Protože je filmovým nadšencem, kreativním kopírováním a reimaginací oslavuje své oblíbené filmy. Zase. Rozdíl je, že tentokrát to nejsou gore vyvražďovačky (aspoň ne tolik). Tentokrát své herce stylizuje do dávných hvězd, jako byl Trevor Howard. Milovníky filmu je i několik postav a film sám se tu přeneseně, ale i doslova používá jako bojová zbraň proti zvrhlé třetí říši.
Tarantino vypráví v pěti kapitolách a některé z nich tvoří jen jedna dlouhá scéna, v níž několik postav sedí u stolu a mluví. Jenže na rozdíl od zdánlivě podobného nekonečného tlachání v předchozím Tarantinově kousku Auto zabiják tady platí, že u jakéhokoliv stolu, kde proti sobě sedí nacista a britský špion, sedí i napětí a nebezpečí a každá věta má kromě toho, že se tak dobře poslouchá, i svůj význam.
V tomhle dokonale promyšleném filmu má vůbec všechno význam, jakkoliv na první pohled některé pasáže vypadají, jako by se autor nedokázal přestat obdivovat, jak vyšperkované dialogy umí napsat. Tarantino svůj film miluje a náramně se u něj sám baví. A tentokrát to je nakažlivé.
***
U jakéhokoliv stolu, kde proti sobě sedí a hovoří nacista a britský špion, sedí i napětí a nebezpečí
HODNOCENÍ LN **** lidovky.cz Více informací najdete na www.lidovky.cz/kultura
