Herečka Kateřina Macháčková psala knihu o svém otci, režiséru Miroslavu Macháčkovi, tři roky. Zvolila zvláštní metodu a výsledkem je unikátní dokument o jeho životě, který navazuje na deníkové Zápisky z blázince. Celou dobu prý ale bojovala, aby se do své práce příliš osobně nepokládala.
* LN Bylo to hodně deprimující, probírat se pozůstalostí vašeho otce a objevovat věci, které jste ještě nevěděla?
To nejhorší jsem si odbyla už při vydání Zápisků, ale to jsem měla asi tak setinu materiálů, co mám teď. My jsme s otcem měli velice nestandardní vztah a já jsem se tím nejdřív začala probírat z čiré zvědavosti, chtěla jsem vědět, co skutečně ke mně táta cítil. Některé věci mě i teď zaskočily, třeba ve vztahu k mojí mámě. A to, jaký byl sám před sebou. Nejvíc mě ale trápilo to neštěstí talentovaného člověka, který moc nevěděl, co si se svým talentem počít. Člověka, který by hrozně rád vycházel s lidmi, a neuměl to.
* LN Jak jste se dopracovala k třídicí metodě?
Už když jsem dělala Zápisky, měla jsem v záloze dva fascikly otcovy korespondence, kterou si zakládal chronologicky posledních dvacet let. Zaujalo mě, že tam bylo všechno, od stížností na plynárny až po filozofické dopisy, třeba Evaldu Schormovi. Stále jsem přemýšlela, co s tím. Pak jsem dostala nabídku od nakladatelství XYZ, abych napsala o otci monografii. Postupně jsem si uvědomovala, že to, co bych eventuálně stvořila já, bude hybrid a že tyhle autentické dokumenty vypovídají mnohem silněji. Z pozůstalosti jsem jich vytahovala čím dál víc, když už jsem měla všechno jakž takž poskládané a roztříděné, syn mi přinesl dalších osm banánových krabic dokumentů, které musel přesunout z malého bytu při rekonstrukci. A tak jsem se rozhodla, že půjdu cestou, co mě osloví, to tam má být. Prolistovala jsem všechny jeho diáře a našla tam třeba zápisky z cesty na filmový festival do Argentiny. V jednom sešitě o letectví byly zase jeho zápisy z konzervatoře. A to bylo taky zajímavé číst a zjistit, že měl na divadlo pořád stejný náhled, od mládí až do konce života.
* LN K tomu, abyste se podívala třeba do diářů nebo jinam, vás vedla intuice?
Svým způsobem ano, měla jsem i docela štěstí, protože spousta materiálů samozřejmě neležela vedle sebe. Díky počítači jsem to nemusela dělat postupně, ale brzy všechno do sebe začalo organicky zapadat. Leccos jsem na začátku ani nedomyslela, třeba je tam telegram, jak jsem se narodila, a pak jsem mezi těmi materiály nalezla identický telegram, který posílal můj bývalý muž, když se narodila naše dcera…
* LN A víte už teď, jaký vztah k vám otec měl?
Myslím si, že mě měl hodně rád, ale svým způsobem se za to styděl. Nikdy nepřekonal ten podivný rozchod s mojí mámou. Pořád z toho měl špatné svědomí a přenášel to i na mě. Od DAMU jsme se stýkali dost, viděl všechna má představení a všechno mi zhodnotil. A vlastně mě podporoval, když jsem měla před premiérou trému. Říkal: máš v tom uloženo hodně práce, to se ti neztratí. A na to já věřím pořád, když něčemu člověk věnuje energii, vrátí se to. O divadle jsme si toho stihli říct hodně. A mám dokonce pocit, že to, co jsme si neřekli, jsem bezděčně podědila. Tím nechci říct, že to umím zrealizovat, ale mám podobné vidění, cítím věci stejně. Tu knížku jsem brala i jako způsob, jak se vyslovit k tomu, co mě v mé profesi trápí a co trápilo i mýho tátu. On měl pocit, že to svobodná doba překoná, ale v tom se hodně mýlil.
* LN Z té knížky zřetelně vystupuje, že si liboval v sebetrýznění. I ten způsob, jakým zacházel se svými blízkými, o tom vypovídá, nejspíš nechtěl nikomu ubližovat, ale nemohl si pomoct. Co myslíte?
Byly to výkřiky o pomoc, ale hlavně měl takovou sebedrásavou teorii, že může tvořit, jedině když je nešťastný a rozervaný. Takže na tom systematicky a možná i podvědomě pracoval. Byl jednoduchý a zároveň strašlivě komplikovaný člověk a podle toho taky vypadaly jeho vztahy. K ženám, které miloval a žil s nimi, měl na jedné straně „prostý vztah“ – k mé mámě, k Janě Břežkové. A chtěl jej tak i realizovat, být doma v pohodě, ale současně bojoval proti měšťáctví ve vztahu a snažil se ho „kypřit“ nebo ho partnerky intelektuálně uhranuly jako například Ester Krumbachová. A to byl potom děs, často se do zvyků svých partnerek stylizoval.
* LN Ale mučil je všechny.
Mučil a není to příjemné se tím probírat. Tím spíš, že zjišťuju, co po něm mám. Třeba mnohdy s někým, ač chci, nedokážu promluvit a klidně ho minu, do této situace jsem se vžívala přímo bolestně. Taky mě ale hrozně deprimovalo všechno to, čím se stravoval ohledně divadla. Jak nemohl pracovat, jak byl kolikrát na špatné stopě a cítil nemožnost korigovat to a byl bezmocný.
* LN Myslíte, že by to měl dneska jednodušší?
Spíš ne. Anebo by jeho inscenace nebyly tak dobré. Právě proto, že nemohl léta dělat podle svých představ, se v něm ta energie nakumulovala a on ji pak mohl vložit do jediné věci.
* LN Objevila jste něco, co jste netušila?
Z korespondence jsem zjistila, že měl souběžně vztah s mojí mámou a s Ester. O spoustě věcí týkajících se jeho vztahů jsem ale už věděla dávno, třeba že nejpozitivnější vztah k němu měl Evald Schorm. S řadou lidí jsem už v minulosti leccos probírala, mám na mysli to, co se dělo při jednotlivých inscenacích. Asi mě do jisté míry překvapilo, že si vždycky hodně věcí zapisoval, a přitom některé mezní, vypjaté okamžiky jeho života v zápiscích chybí. A vzhledem k tomu, že měl zmapovanou a popsanou každou nepatrnou záležitost svého života, je to krajně zvláštní. Kdo ví, kam to všechno zmizelo.
* LN Bylo pro vás těžké udržet si od všeho odstup a ukočírovat vlastní emoce?
Bylo a celou dobu jsem bojovala s tím, abych se do toho příliš nepokládala. Pochopitelně si o jeho vztazích něco myslím, ale to jsem si nechala pro sebe. Snažila jsem se o co největší objektivitu. I takhle je to můj výběr, to prostě jinak nejde. A to se týká i jeho názorů. Častokrát ale nešlo o politický názor, i když to tak vypadalo, něco si myslel a předsevzal si, že to tak bude uskutečňovat, protože to považoval za správné.
* LN V pozůstalosti končí i dopisy druhých, vy jste řadu z nich uveřejnila a někdy i velkých nedorozumění. Konzultovala jste to s těmi, kterých se týkají?
Úplně ne. Chtěla jsem třeba mluvit s paní Hlaváčovou, ale pořád jsem to odkládala a pak už jsem byla zahlcená vším materiálem a samotnou prací, že jsem to vzdala. Jsou tam méně lichotivé věci i o jiných hercích a spolupracovnících, ale pokaždé jsem se aspoň snažila, aby celkové vyznění nakonec nebylo negativní. Proč jsem tam konkrétně zařadila dopis paní Hlaváčové? Protože oba dopisy – její i jeho – jsou modelem toho, jak on komplikovaně vycházel s lidmi. Už jsem s tím narazila i v Zápiscích, ale tady je toho mnohem víc. Kdybych ovšem nějak eliminovala konkrétní jména a záležitosti, ztratilo by to všechno smysl. No a kromě toho někteří aktéři se mnou ani mluvit nechtěli.
* LN Neuvažovala jste o tom, že byste psala standardní životopisnou monografii?
Problém je v tom, že určité věci nevím a nechtěla jsem psát žádné slohové cvičení na dané téma, nechtěla jsem rekonstruovat inscenace, na to se ani necítím a štrikovat něco… Pátrala jsem po metodě, pomocí níž by se čitelně objevilo, jaký byl. Aniž by vznikl literární paskvil.
* LN Máte teď celou pozůstalosti utříděnou?
Úplně do detailu ne, ale mám ji roztříděnou systémově – režijní knihy, korespondenci, fotografie. Vím, co kde hledat. Byl to hrozný pel-mel a k některým inscenacím fotografie vůbec nejsou. Ale zatím si ji ponechám, protože vím, že se to z archivů ztrácí. Mám to složené v jedné místnosti, ale v nejbližší době se nechystám s tím něco podnikat. Kniha mě stála hodně života a bolelo mě to. Řekla bych, že mě to deptalo podvědomě, protože zpravidla jsem na tom dělala tři dny a pak jsem se jeden dva dny dávala dohromady. A takhle to šlo tři roky při plném provozu, to byly dvoje celé letní prázdniny a dvoje Vánoce.
