Časopis Vietnam Pictorial, který vydává hanojská tisková agentura v devíti jazykových mutacích, je plný fotografií, propaguje přírodní i kulturní bohatství této 86milionové země. V čísle 564 v roce 2005 však udělal výjimku a dvoustranu věnoval cizinci. Marcel Winter (60) je ve Vietnamu totiž celebrita. Běžně ho přijímají prezident i premiér, s přezdívkou „Marcel Vietnam“ shlíží ze stránek novin a časopisů a – po boku například Johna Lennona – byl zařazen do knihy o 414 lidech, kteří se nejvíc zasloužili o pomoc Vietnamu. Obdržel tři státní vyznamenání, včetně toho nejvyššího, které může cizinec dostat – Medaile přátelství VSR.
Před 15 lety se Marcelu Wintrovi dostal do ruky americký časopis Life s titulkem „První Vietnamec čestným členem americké akademie věd“. Vrtalo mu to hlavou, vždyť teprve před 16 lety skončila válka. V článku nechyběla ani fotka Vietnamce s rodinou na Karlově mostě, dotyčný pracoval na VŠCHT. „Začal jsem se zajímat o Vietnam a zjistil jsem, že tam je přes 200 tisíc česky nebo slovensky mluvících lidí. Tak jsem ho navštívil a zeptal se ho, jestli se nechce vrátit domů do Hanoje, že bychom zkusili udělat malý podnik zahraničního obchodu a z provize za to, co se tam prodá za české výrobky a technologie, se budeme dělit napůl,“ říká.
Do svého projektu investoval veškerý čas i všechny peníze, projížděl celý Vietnam a navazoval kontakty. Po pět let nabízel české sklo, ložiska, motory či traktory, slýchal ale stále stejnou odpověď: Čína je mnohem levnější. Však také od různých českých podnikatelů dostal přezdívku don Quijote. Jeho chvíle přišla, když se levná čínská ložiska v několika cementárnách zadřela. Ale o tom až za chvíli. Spoluzakladatele Česko-vietnamské společnosti Marcela Wintra nepřehlédnete. Když vcházíte do jeho kanceláře ve starém paneláku v pražských Malešicích, jeho zvučný hlas se rozléhá přes dvě patra. Sedí za stolem, kouří jednu od druhé, neustále divoce gestikuluje a silnými slovy taky nešetří. To jeho kolega z Česko-vietnamské společnosti a zároveň předseda Společnosti přátel Mongolska Jiří Šíma (65) je jeho pravým opakem. Kultivovaný vědec, jenž se sotva kdy dostane ke slovu. Původně sinolog, kterého Asie fascinuje od střední školy, už víc než 40 let bádá a překládá. Oba mají ale jedno společné. Pomáhají Vietnamcům, respektive Mongolům, „aby tu na to nebyli sami“. Politici a úřady jim totiž život u nás pořádně komplikují.
Česká republika je jedinou zemí, která Vietnamu po celou dobu jeho trvání, tedy od roku 1945, poskytuje humanitární či rozvojovou pomoc. První Vietnamci k nám přišli v roce 1950 a spolupráce pokračovala až do roku 1989. Stejně tak v případě Mongolska. Ve dvouapůlmilionové zemi mluví česky nebo slovensky na 20 tisíc lidí. Po revoluci Československo smlouvy o spolupráci jednostranně vypovědělo a spousta Asiatů se vrátila. Někteří ale zůstali, za nimi přišli známí a příbuzní...
Marcel Winter je vskutku hyperaktivní. Založil projekt Vzájemná pomoc, který má dodat českým podnikům kvalifikované dělníky z Vietnamu, zdravotně-osvětový projekt Pomoc přátelům připravovaný spolu s Pojišťovnou VZP zase pomohl Vietnamcům s placením zdravotního pojištění – před třemi lety u nás bylo legálně pojištěno 7 % Vietnamců (různé agentury jim prodaly za 500 Kč podvodný papír třeba z Ukrajiny), dnes je to 71 %.
Stejně jako Jiří Šíma dělá všechno ve svém volnu a zadarmo. Dříve nějaké příspěvky dostával, ale teď je na „černé listině“. „Vzhledem k tomu, co se děje s vízy, musím veřejně kritizovat třeba ministerstvo zahraničí. Tak od nich pak těžko můžu chtít nějaké peníze,“ naráží pan Winter na korupci na ambasádě v Hanoji, o které Pátek psal minulý týden.
Tisíce Vietnamců kvůli úplatkům nedostanou v Česku slíbenou práci, a tak po nich sáhne narkomafie. V Česku bylo odhaleno víc než 60 pěstíren konopí. „Já jsem se rozčílil a vyhlásil válku vietnamské narkomafii. Vyvolal jsem jednání na velvyslanectví se zástupci všech vietnamských organizací. Společně se nám to podařilo téměř vymýtit,“ divoce gestikuluje pan Winter a dodává: „Já jim umím pomoct, umím je pochválit, proto o mně ve Vietnamu píšou jako o tátovi všech Vietnamců v ČR. Ale je taky třeba dát najevo, že zlobivé dítě musí dostat pohlavek.“
Marcel Winter se nenechá odradit, i když mu často vyhrožují anonymové. „Ne nadarmo mám přezdívku Český sumo.“ Bojuje s narkomafií i českými úřady. Má nápady, jak situaci zlepšit, třeba na ambasádě v Hanoji, kde bez úplatku Vietnamci nemají šanci získat vízum. „Mám jednoduché řešení. Budova naší ambasády má obrovskou zahradu. Tam dát lavičky, strojky jako na poště a objednáte se, kdy máte přijít.“ Objednal se na ministerstvu zahraničí, ale odmítli ho. „Člověka, se kterým se rád setká vietnamský prezident, člověka, který přivezl 14 zlatých medailí z největších vietnamských veletrhů, což se nikomu nepodařilo, nepřijme český úředníček, kterého platíme ze svých daní?“ bouchá pěstí do stolu.
Přístup Čechů k Vietnamcům považuje za xenofobní. „Pomáhám každý rok pořádat mezinárodní tenisový turnaj Vietnamců, kam přijíždí 200 hráčů z devíti zemí Evropy a z Vietnamu. Točila to vietnamská televize, přijel německý rozhlas. A redaktor se ptal, kolik peněz jsme na to dostali od ministerstva. Když jsme mu řekli, že nula, žeVietnamci nejsou ani národnostní menšina a nedostanou od státu na nic ani korunu, naopak mají jen povinnosti, platit daně a pojištění, byl v šoku. Pozvali jsme z české strany všechny, od prezidenta přes ministry, ale nepřišel ani starosta Průhonic.“
Ještě pořád nás mají rádi
Marcel Winter se snaží vyvracet častý názor Čechů, že jsou Vietnamci uzavřenou komunitou. Každý rok pořádají velké oslavy lunárního roku Tét, kam chodí už i řada Čechů. Už osm let se koná veřejný turnaj v kopané. Na začátku září zase lunární dětský den v pražském Obchodním centru SAPA, kde bývají kolotoče a spousta kulturních akcí. „Vietnamské děti z celého Česka, které ukončily studium s vyznamenáním, dostanou diplom a dárek. Je to krásné, rodiče si to fotí a posílají svým rodičům do Vietnamu, aby byli pyšní,“ dojatě popisuje „táta všech Vietnamců“.
Vietnamci jsou podle něj u nás úplně bez ochrany, a proto si musejí pomáhat sami. „Postavili si školu, kde učí děti vietnamštinu, dospělé česky, udělali si učebnice, mají vlastní cestovky. Oni se uzavírají, anebo my je přezíráme?“ ptá se.
V Česku kdysi vystudovalo na 200 tisíc Vietnamců. Dnes USA dávají Vietnamcům ročně 800 stipendijních míst, Anglie 400, a ČR pouhých sedm. „My když přijedeme do Vietnamu, tak když sedí v hotelu Francouzi, Američani, Němci a vedle nich Češi, všichni se seběhnou k nám, nás mají nejvíc rádi.“
Tuto výhodu však Česko pomalu ztrácí. Usnesením české vlády je Vietnam jednou ze sedmi prioritních proexportních zemí. Ale jen na papíře. „Oni přiletí do Vídně, kde je na letišti uvítají rakouští podnikatelé. Pak jedou jednat s Němci, Francouzi, Italy. Nikdy nezařadí Prahu, protože nedostanou vízum.“ Vietnam má přitom šanci stát se biotechnologickou velmocí, má velké nerostné bohatství. Už druhým rokem je největším vývozcem kávy Robusta (pro výrobu Nescafé) i druhým největší vývozcem rýže na světě. „Ve Vietnamu byla postavena univerzita 600 let před Karlovou, internet tam byl o tři roky dřív než u nás, Vietnamci nejsou jenom trhovci,“ říká Marcel Winter.
Obchod není jen byznys
Co na Vietnamu Marcelu Wintrovi nejvíc učarovalo? „Je to země úsměvů. Kdyby tak jejich dělníci a zdravotní sestřičky přenesli do Česka svou ochotu a hlavně pracovitost!“ Na prvním místě je v této buddhistické zemi vzdělání pro děti a rodinná soudržnost. „Každý Vietnamec ví, ať žije kdekoli, že jakmile zestárne, děti mu budou každý měsíc posílat peníze. A teprve co jim zbyde, za to kupují auta nebo byty. A protože mají na prvním místě vzdělání, do pěti let tu nebude skoro žádný stánek.“ Jiří Šíma, když se při našem rozhovoru dostane ke slovu poprvé za půl hodiny, doplňuje, že v Mongolsku je to podobné. Mongolové jsou navíc národ tradičně spjatý s přírodou, poctivější a bezelstnější, než známe z Evropy. „Tam peníze nikdy nehrály roli, dneska pomůžu já tobě, zítra pomůžeš ty mně.“
V prosinci míří pan Winter na veletrh do Hanoje. VeVietnamu zastupuje 25 českých firem a před třemi lety tam postavil továrnu na biohnojiva. Brzy zahájí stavbu větrných elektráren, i když se o zakázku ucházeli Američani, Francouzi, ale i třeba ČEZ. „Obchod není jen byznys. Tomu ti manažeři nerozumí. My třeba pomáháme při vydávání českých knih ve Vietnamu, Seifert, Hašek… Oni ve vás musí poznat přítele Vietnamu. Pak nezáleží, zda se topíte v miliardách, nebo jste malý živnostník jako já.“
Dnes jde Marcelu Wintrovi nejvíc o to, aby se Vietnamci u nás stali národnostní menšinou. „Prospěch vietnamských dětí na základních školách je 1,3, na středních 1,7 a vysoké školy končí převážně s červeným diplomem. Takže myslím, že by si to zasloužili.“ I když často bojuje s větrnými mlýny, nic nevzdá. „Vím, že dělám dobrou věc, a vědí to i Vietnamci.“
O autorovi| MILAN VIDLÁK redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
