Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Tátovi se nedá nic vyčítat

Česko

Ještě nedávno kočovala po Evropě s pouličním představením a libovala si v hraní na nezávislých scénách. Dost bylo chudoby, řekla si dcera slavného otce Anna Polívková, a vzala roli v nejsledovanějším českém seriálu Ordinace v růžové zahradě.

* LN Říkávala jste, že nejlépe se cítíte na malých divadelních scénách, ale od čtvrtka vás však můžeme vídat v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě. Co způsobilo tu změnu?

Zajímavá nabídka. Když jsem si přečetla texty, postava doktorky Hermanové mi připadala pěkně vymyšlená. Zalichotilo mi to a zároveň jsem si říkala, že aspoň zkusím, jestli ta seriálová popularita nějak pomůže divadlu. Třeba pak začnou chodit lidi, kteří by jinak nepřišli. Navíc po pár dnech natáčení jsem si uvědomila, že se toho hodně můžu naučit a zjistit, jak funguje takový seriálový kolos.

* LN Jenže jakmile se to naučíte, budete role sekat jako Baťa cvičky stejně jako většina seriálových herců, kteří žádné velké umění nepředvádějí.

Doufám, že až to budu sekat jako Baťa cvičky, poznám to a budu mít sílu odejít. Posunout se zase někam dál.

* LN Jakou roli hrály ve vašem rozhodování peníze?

Samozřejmě velkou. Jsem mírně zadlužená, žiju možná až moc skromně. Nemám žádné vymoženosti, jako je laptop nebo třeba auto. Tak jsem si řekla, že to stačilo. Hodně jsem o tom přemýšlela, radila se se spoustou lidí, jestli to vzít, nebo ne. Nejvíc mě dostala jedna moje kamarádka, která mi říkala, že to beru všechno strašně filozoficky a to je nesmysl. Povídala, že její maminka, která bydlí někde u Brna v malé vesnici, bude šťastná, když mě uvidí v televizi. Tak jsem si řekla, že když může moje hraní někoho obohatit nebo potěšit, tak není co řešit.

* LN Pravidelně hrajete v divadelní hře Monology vagíny, v televizi budete zase gynekoložkou. Člověka až napadne, co je s tou holkou špatně?

A proč špatně? Ono to vzniklo tak nějak samovolně, žádný podtext v tom nehledejte. No, i když... mám za sebou ještě embryoložku!

* LN Vaše maminka Evelyna Steimarová byla dlouhou dobu v herecké škatulce femme fatale. Vám zatím režiséři dávají spíš role nepříliš hezkých sympaťaček. Jak to snášíte?

Já jsem v podstatě ráda, že ze sebe nemusím dělat krasavice. I máma říkává, že mám být ráda, že ona musela být vždycky za nádhernou, i když by raději hrála občas legrační ošklivku.

* LN Vaše maminka se naposledy objevila v seriálu Pojišťovna štěstí. Co dělá teď?

Má vnuka a to je její největší časová investice. Je z něj úplně pryč. Hraje už jen v tom, co ji hodně zajímá, většinou ale nabídky odmítá.

* LN Chodí na vaše představení?

Ano. Docela moji kariéru prožívá. Když je to dobré, je trošku přehnaně nadšená, ale když se něco nepovede, dokáže být dost kritická. Jsem za její komentáře ráda.

* LN Kolik vám bylo, když maminku opustil váš tatínek, Bolek Polívka?

Já ani nevím, ale bylo to hodně brzo. Naši mi vždycky říkali, že jsem dítě vášně (smích).

* LN Vyčítala jste mu to někdy?

Jemu se nedá nic vyčítat. On to dokázal zvládnout tak, že my děti ho máme bezvýhradně rády.

* LN Poté, co odešel od vaší matky, začal žít se Chantal Poulain. Jak jste si s ní jako dítě rozuměla?

Výborně.

* LN S macechou, která vám odlákala tátu?

Ano. S macechou jsem měla a mám výborný vztah. Pravda, byla různá období, kdy byla pro nás se sestrou buď Chantalka nebo Chantal, dokonce mi jeden čas naháněla trochu strach - to bylo, když jsem byla malá a viděla jsem, jak usekla tátovi hlavu ve hře Šašek a královna. To ale pak odeznělo. Já jsem vlastně vyrůstala ve dvou světech. S maminkou jsme bydlely v Praze, v Ruzyni, kde to připomínalo spíš vesnici. Všichni se tam znali a bylo to fajn. A pak jsem často jezdila do Brna, kde jsem trávila hodně času se sestrou Kamilkou. Měly jsme dovoleno zkoušet si Chantalčino oblečení a boty, natáčely jsme se na kameru... Byla to legrace.

* LN To musí být docela hukot, když se všechny Bolkovy děti sejdou u něj na farmě. Jak často se vídáte?

Hukot to je. Ale bohužel se vidíme méně, než bychom chtěli. Já mám vlastně už šest sourozenců.

Pokračování na straně 18

Dokončení ze strany 17

Sestru Vendulku mám z maminčiny strany a od táty je sourozenců zatím pět: nejstarší je Kamilka od tátovy první ženy Stáni. Pak je Vladimír od Chantal, tomu je osmnáct, a Jeníček a František od Marcelky Černé. Jeníčkovi jsou tři a Františkovi teprve osmnáct měsíců. A to už je na cestě Eliška! Ta se má narodit kolem vánoc. Ona se teda měla jmenovat Evelýna, ale to jsem Marcelce zatrhla, protože doufám, že Evelýnu budu mít jednou já!

* LN Nedávno jste si zahrála s tatínkem ve hře Kupec benátský. Je to spíš inspirativní nebo traumatizující zážitek stát s otcem na jevišti?

Pro mě to je velké štěstí. Je to samozřejmě dvousečné, protože vás lidi srovnávají. Možná je to i pro kolegy zvláštní situace, ale mně to je jedno. Spousta lidí sice říká, že se chci vymanit z jeho vlivu, ale já jsem spíš ve fázi, kdy bych na jeho herectví chtěla navázat. Táta je fascinující herec. Baví mě, jak úžasně teatrální a zároveň velice civilní dokáže být.

* LN Ono to skoro vypadá, že ani nehraje, že prostě je. Myslíte si, že herectví se dá naučit, nebo je to hlavně otázka talentu?

Na to je těžké odpovědět. O mém strýci Jirkovi Kodetovi se říkalo, že se neučil texty, že na to kašlal s tím, že herectví v člověku buď je, nebo není. Ale samozřejmě že ten Jirka, ale i táta na sobě hrozně pracovali. Táta pořád něco četl, vzdělával se a dělá to dodnes. A k tomu základu přidal i to, že je geniální. A to on je! Má neuvěřitelnou paměť, pamatuje si úplně všechno.

* LN Po konzervatoři jste dva roky studovala na Mezinárodní škole pohybového divadla Jacquesa Lecoqa v Paříži. Jak se lišila studia v Paříži od studia v Praze?

Rozdíl byl diametrální. V první řadě byla škola ve Francii dost drahá. Nebyla tam žádná teorie, profesoři nám jen doporučovali, co si máme načíst, kde se máme informovat. Hlavně jsme tam trénovali, pracovali. Tempo bylo vražedné a kdo ho nevydržel, musel odejít.

* LN A pak jste kočovala po Evropě se svým představením.

Ano, jezdila jsem se spolužákem, Torkilem Sandsundem, který je teď režisérem v Oslu. Bylo to asi půlhodinové pouliční představení. Normálně jsme si stoupli někde na ulici, položili klobouk a začali hrát. Na začátku bylo strašně těžké přimět kolemjdoucí, kteří všichni někam pospíchali, aby zůstali celou dobu, co to představení trvalo. Hrozné to bylo v Berlíně, postávali jsme na obrovských bulvárech a vůbec nikoho jsme nezajímali. Nakonec jsme našli dobrou ulici, kde se lidi bavili a postupně se nám začalo hodně dařit. Úplně nejlepší to bylo v městečku Odense v Dánsku, kde se narodil Hans Christian Andersen. Město bylo plné dětí a rodičů a ti byli úplně nadšení. Vydělali jsme si na měsíc živobytí. Určitou dobu mě kočovný život hodně bavil, ale pak už mi to začalo připadat jako moc velká houpačka - člověk je jednou nahoře, jednou dole, a tak jsem s tím skončila a vrátila se do Prahy.

* LN K mamince?

Ne, to ne! Mamka mě vykopla z bytu, když jsem jednou, v sedmnácti, přišla domů ve tři ráno. Seděla u stolu, kouřila cigaretu a to značilo, že je to vážný. Podívala se na mě a povídá, hele, Ančo, musíš pryč. A já na to, co blbneš, co se děje? Jenže to byl konec legrace. Máma mi řekla, že už nemá nervy čekat na mě po nocích, takže mě z domu vyhodila velmi rychle. A já si myslím, že udělala velmi dobře. Pravda, první rok svobody byl hodně divoký.

* LN Ještě pořád chodíte do nemocnice jako zdravotní klaun rozveselovat těžce nemocné děti?

Už ne. Je to úžasný projekt, ale pro mě to po čase začalo být hodně vyčerpávající. Zdravotní klaun funguje po celé Evropě. Jsou to školení klauni, kteří se snaží zpříjemnit dětem pobyt v nemocnici. Když tam jdete, musíte být veselí a vtipní, seznámíte se během pár hodin se spoustou vážně nemocných dětí. Vlastně si je oblíbíte. Jenže vždycky tak dvě tři hodinky potom na mě dolehl splín. Moc jsem to nezvládala. Víte, co na tom bylo asi nejzajímavější? Že kolikrát mnohem víc než děti to rozptýlení potřebovali jejich rodiče. Zažívali jsme od nich neuvěřitelný výbuchy smíchu. Možná, že časem najdu sílu a ještě se k tomu vrátím.

Autor: