Dnes o článku Adama Hradilka v časopisu Paměť a dějiny
Po více než šesti měsících se veřejnost dočkala odborného zpracování největší historické kauzy loňského roku - „Udání Milana Kundery“ (Respekt 42/2008). Studie vyšla pod titulem „Osudová mise Moravcova kurýra - příběh plukovníka letectva ve výslužbě Miroslava Dvořáčka“ v časopisu Paměť a dějiny, vydávaném Ústavem pro studium totalitních režimů. Jeho ředitel Pavel Žáček v editorialu čísla tvrdí, že autoři Adam Hradilek a Martin Tichý využili „všech dostupných zdrojů“.
Článek vyvolává dojem, že jeho autoři právě spadli z Marsu. Loňský text z Respektu, v němž Adam Hradilek s pomocí Petra Třešňáka mocně spekuloval o „temné minulosti“ Milana Kundery, jako by vůbec neexistoval. Stejně tak zmizela celá diskuse, kterou senzacechtivý článek vyvolal. Z životního příběhu Miroslava Dvořáčka se vytratil dokonce i sám Kundera. V článku, který má 14 tiskových stran, se spisovatelovo jméno vyskytuje v jedné větě, jednom citátu a dvou poznámkách pod čarou. Příslušná věta zní takto: „V záznamu II. oddělení Obvodního velitelství Národní bezpečnosti Praha 6 se objevuje jméno Milana Kundery.“
Citovaná věta je naprosto evidentním přiznáním debaklu celé konstrukce Kundera-udavač. Zatímco podle článku v Respektu se 14. března 1950 „protnuly životní osudy“ Milana Kundery a Miroslava Dvořáčka, podle článku v Paměti a dějinách se Kunderova role v příběhu Moravcova kurýra smrskla do bezvýznamné poznámky, která nás upozorňuje na to, že v nějakém dokumentu se vyskytlo jméno budoucího spisovatele.
Kdyby žádného předchozího článku v Respektu nebylo, mohli bychom pochválit Adama Hradilka za píli, s níž shromáždil svědectví pamětníků, a střízlivost při formulování studie. Kritizovat bychom mohli to, že přistupuje málo kriticky k zápisům z výslechů Miroslava Dvořáčka Státní bezpečností. Na několika místech píše, že se Dvořáček úspěšně snažil krýt osoby, které mu pomáhaly, ale nakonec jeho „osudovou misi“ rekonstruuje zejména na základě toho, co kurýr prozradil při výsleších. Nemohla být třeba náhodou celá ta nevěrohodná povídačka o úkolu kontaktovat Ing. Václavíka z Chemapolu a získat jej ke spolupráci s Moravcovou tajnou službou jen předem připravenou legendou k odvedení pozornosti od skutečného cíle mise?
My, kteří jsme teď nespadli z Marsu, však víme, že v říjnu autor publikoval v Respektu úplně jiný text. Text, který se hrubě dotýkal dobré pověsti konkrétního člověka, a je přitom nepodstatné, že jde shodou okolností o významnou osobnost světové kultury. Hradilkovou povinností, vědeckou i morální, tak bylo především objasnit, proč se v onom záznamu Kunderovo jméno vlastně objevilo. Měl se sebrat a jet do Paříže a pokusit se tam napravit to, co zbabral svým nejapným faxem, v němž žádal Kunderu o vyjádření, aniž napsal, oč jde. Zároveň se měl vydat po každé nové stopě, která se v dané věci objevila. Například prověřit svědectví policejního vyšetřovatele Aloise Paška, publikované v Právu.
Adam Hradilek nic z toho neučinil a místo toho se rozhodl „Kunderovo udání“ z celého příběhu vytěsnit. Těžko to hodnotit jinak než jako nechutné pokrytectví a morální i vědecké selhání jednoho mladého badatele.
***
V článku, který má 14 stran, se Kundera vyskytuje v jedné větě, jednom citátu a dvou poznámkách pod čarou
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
