* LN Co vlastně děláte, když oštěp z vašeho života zmizel?
Nic! (směje se) Ba ne, věnuju se dceři Valerii, vracím jí všechno, o co kvůli mojí atletice přicházela. Taky se věnuju psovi, máme rhodeského ridgebacka, jmenuje se Grif Saranga. A těším se na lyže. Lyžovala jsem od tří let, ale v šestnácti jsem se rozhodla pro atletiku a nechtěla jsem na lyžích riskovat zranění. A jelikož Valerii budou v sobotu tři roky, budeme na lyžích začínat spolu...! I když manžel říká, že sjezdové lyžování se nezapomíná.
* LN Jste přesvědčena, že odloučení od závodního oštěpu je definitivní?
Stoprocentně. I kdyby mi dávali modré z nebe, už do toho nejdu. Zdraví by mi už nedovolilo trénovat a házet naplno, aspoň za šedesát metrů. A dělat něco polovičatě, nechci. Mně stačilo, že jsem se vrátila po porodu a loni na mistrovství světa v Ósace skončila čtvrtá - ve finále tam jiná maminka nebyla.
* LN Bylo těžké uzavřít kariéru?
Řeklo se to docela lehce. Ale když při Jabloneckém oštěpu přišel okamžik O, tak mi lehko nebylo. Na druhou stranu bylo úžasné, že jsem se loučila za přítomnosti světové špičky, všechny holky mi přály štěstí do dalšího života, bylo to hodně dojemné.
* LN Čtvrtá jste skončila i na olympiádě v Pekingu a na mistrovství světa v Edmontonu 2001. Která „brambora“ bolela nejvíc?
Asi ta aténská, protože jsem v kvalifikaci jasně viděla, jak Řekyni přidali centimetry, aby postoupila. A pak byla třetí, o šest centimetrů přede mnou. Ale taky šlo o můj nejhezčí závod, byl fakt dramatický.
* LN Prozradíte, kde máte oštěpy?
Už jsou všechny umyté, dva budou viset zkřížené doma na zdi. A zbytek možná někomu dám. A možná ne. Ještě rok budu na mateřské. Potom zauvažuju o trenérské nabídce Olympu Praha, protože moje trenérka paní Pilařová končí. A kromě Honzy Železného už tady žádný trenér není.
