Cesta do Terezína Další účastník výstavy, malíř Ivan Bukovský, kterému tehdy bylo jednatřicet, na to vzpomíná takto: „Do Terezína mě dotáhl Jirka Sozanský, který tam jezdil léta předtím. To místo ho silně oslovovalo. Říkal mi, hele, s tím se musíš seznámit, kolem toho nemůžeš jen tak obcházet.“
Rodiče Ivana Bukovského se seznámili právě v terezínském ghettu, tedy kousek od místa konání výstavy. „Vzali to pak oklikou přes Osvětim. Oba přežili a vrátili se domů. U nás doma se o tom ale moc nemluvilo, vlastně to bylo spíš tabu a ani židovské kořeny a tradice se u nás nepřipomínaly. Já jsem se k tomu dostal až později a sám, zčásti i díky Terezínu.“
Sedm výtvarníků, k nimž vedle zmíněných patřili ještě fotograf Ivan Dolejšek a sochaři Zdeněk Beran, Petr Kovář a Lubomír Janečka, našlo v Terezíně vstřícné přijetí ze strany vedení památníku, které umělcům v ničem nebránilo, a inspirativní, působivé prostředí. „Terezín byl spíš takové tiché, jako zapomenuté místo,“ vzpomíná Ivan Bukovský. „Režim se o něj zajímal jen tehdy, když tam mohli jednou do roka položit květiny. Židovské ghetto se moc nepřipomínalo, tam jezdili především cizinci, a těch ještě taky nebylo nějak moc. Důraz byl kladen na Malou pevnost, kde byla za války věznice pražského gestapa.“ Ale ani ceknout...
Výstava prací - objektů, kreseb a fotografií, které vznikly převážně na místě - měla začít 15. srpna. Vypadalo to, že vše proběhne bez potíží. Objekty, sochy, obrazy byly instalovány na celách, samotkách a chodbách v Malé pevnosti. Vzniklo tak jedinečné propojení syrové tragičnosti prostředí a objektů, které nezakrývaly existenciální inspiraci, jež byla v té době důležitým rysem českého nezávislého umění. Nešlo o umění přímo politické, to se ostatně nikdy v Čechách moc nenosilo, ale zřetelně „angažované“ jistě ano. Ještě teď je z „katalogu“, který v typické úpravě Jazzové sekce tehdy graficky připravil Joska Skalník, cítit znepokojivý, stísňující a zároveň svou opravdovostí osvobozující „dech“ těch rozervaných kufrů Zdeňka Berana, sádrových torz Jiřího Sozanského, klecí s ptačími kostmi Lubomíra Janečka, precizně chladných kreseb Oldřicha Kulhánka, hmotu figurálních obrazů Ivana Bukovského...
Jenže přece jen se taková výstava nemohla v roce 1980 otevřít jen tak. Ivan Bukovský ten den, 15. srpna 1980, líčí takto: „Dopoledne přiběhl ředitel památníku, že je strašný průšvih, že právě volali z krajského výboru partaje v Ústí, že výstava se okamžitě zavírá. Přitom všechna povolení jsme měli, ale napráskal nás jeden místní snaživec, takovej mladej kluk, šplhoun. Že se jako chystá antisocialistická výstava a že vedeme protistátní řeči. Tak jsme okamžitě sedli do auta a jeli do Litoměřic, tam byla předsedkyní strany jistá soudružka, kupodivu rozumná ženská. Ta řekla, že si všechno bere na své triko. Třeba tomu nebudete věřit, ale bylo to tak. Tak se večer mohlo otevřít. Petr Eben složil speciálně skladbu pro ten účel, Jiří Cerha s C a K Vocalem tam zpívali poprvé skladbu Cela 43. Petr Haničinec tam recitoval. Byl tam starý Kotalík. Myslím, že to na hodně lidí zapůsobilo. Komunisti tedy výstavu povolili, ovšem vyšel zákaz, že se o tom nikde nesmí ani ceknout.“ A skutečně nevyšel v novinách jediný článek. Což na druhé straně přispělo ke vzniku jedné legendy o výstavě koncem léta. Tak ji tu po třiceti letech připomínáme.
