a ochotně vám vysvětlí kdejakou zvláštnost. Musíte ale být Skot, abyste dokázali hovořit o whisky s opravdovým zanícením. Skot vám především objasní, že whisky se skládá z vody a vzduchu a že to musí být voda prýštící ze skotských skalin. Pokud budete tak opovážliví a namítnete, že je to i tekutina, jíž se lze opít, klesnete v jeho očích pod úroveň švába, který živoří někde ve skladišti sladu.
Někdy v šedesátých letech měl spisovatel a malíř Adolf Hoffmeister malér. Svou groteskností mi utkvěl v paměti. Hoffmeister byl na návštěvě v Maďarsku (to tenkrát bylo něco, co si zasloužilo reportáž v novinách) a do kteréhosi časopisu napsal článek o tom, jak je to v té Budapešti pěkné. Mimo jiné si všiml toho, že v obchodě s potravinami, považte, nabízejí tři druhy skotské whisky!
Moc rád bych věděl, který z pozdějších obrodářů a disidentů ho tehdy napadl za buržoazní způsob myšlení, za to, že si nevšímal rozoraných mezí na družstevních lánech a dýmajících komínů továren a soustředil se na něco tak mrzkého, jako je skotská whisky.
Vzpomínal jsem na tohoto velkého milovníka skotské whisky o třicet let později, když jsem stál ve velké síni palírny whisky ve skotském Cardhu. Palírna stojí na kopci, ostatně, skoro všechno ve Skotsku je buď na kopci, nebo v údolí, nebo na svahu. Tahle palírna stojí na kopci a ukazují tam jako relikvii černý prapor. Vypadá jako pirátský a trochu pirátský je: z okna palírny je vidět na cestu, a když po té cestě přijížděli královští financové vybírat daně, stráž mávala černým praporem a to spatřili whiskopalníci v sousedních palírnách a ukrývali vypálené soudky a činili spoustu dalších opatření nutných k tomu, aby šetrný Skot uchránil svoje penízky před chamtivou dlaní eráru.
Bývaly to krásné doby! V análech té doby čteme například, že nebylo nezvyklé, že ctihodný farář měl černý sklad whisky pod kazatelnou a příležitostně ji pašoval v rakvích.
Kult whisky
S potěšením sleduji, jak v naší zemi roste obliba whisky, samozřejmě skotské, ale také irské (což je jediná whisky neskotského původu, kterou Skotové berou vážně). Dávno jsou pryč doby, kdy se myslelo, že Black and white je nejlepší plod skotské země a kdy za snoba byl považován člověk, který se nad B&W ošklíbal řka, že je to podřadná whisky. Ano, ona je to podřadná whisky! Posledně, když jsem byl v Brně na Invexu, jsem ve vesnickém hotýlku objevil v regále Glenfiddich, velmi dobrou singlovku, z oblasti Speyside. Měli tam jen jeden druh single malt, ale měli ji! Takže jásám, jako jásal před léty Hoffmeister nad třemi whiskami budapešťského koloniálu. V každé lepší pražské restauraci mají ovšem těch singlovek mnohem víc. Osvěta se šíří v obyvatelstvu! Takže roste počet lidí schopných odrecitovat, že existuje osm a půl oblasti, kde se ta správná whisky vyrábí, tedy na východě, na severu, pak v okolí Perthu, na Ostrovech (s výjimkou ostrova Islay) plus Oban, v nížině, podél řeky Spey (sem patří ten můj Glenfiddich, který jsem objevil ve vesnickém hotýlku), kolem Campbeltownu a na ostrově Islay. No a tou půltou oblastí je Glenlivet, což je označení s původem velice složitým. Tohle všechno vám ochotně vysvětlí znalci skotské whisky, kterých je u nás čím dál víc, a objasní vám i takové zvláštnosti, jako že se jméno ostrova Islay čte „Ajla“ a že název whisky na tomto ostrově produkovaném Capl Ila se čte „Kulajla“. Musíte se ale narodit jako Skot, abyste dokázali hovořit o whisky s tím opravdovým zanícením.
Svatba zralého ječmene a vody
Skot vám především vysvětlí, že whisky, tedy to jediné, co se dá za whisky pokládat, což je samozřejmě skotská whisky, se skládá z vody a vzduchu a že to musí být voda prýštící ze skotských skalin a vzduch, který vane od moře skrze zmíněné skaliny, a že podle toho, jaké skaliny to jsou, voda nabude specifického aroma, které pak činí jeden každý druh whisky samostatnou entitou. Pokud budete tak opovážliví a namítnete, že v e whisky je taky alkohol a že jde o tekutinu, jíž se lze opít, klesnete v jeho očích hluboko pod úroveň švába, který živoří někde ve skladištích sladu. Háček je v tom, že ono na tom něco je. Whisky, tedy ta správná sladová, vzniká po svatbě zralého ječmene a vody. Po vykvašení vznikne něco, co hodně připomíná pivo, a to se pak destiluje (dvakrát) a nechá se zrát v sudu od sherry, brandy, portského nebo bourbonu. A dokonce když je vše hotovo a whisky dozrála, pokud možno po dobu dvanácti a více let, její chuť výrazně zlepšíte přidáním kapky vody. V ideálním případě dovezené ze Skotska.
Vybírání andělské daně
A vzduch? Jak je to se vzduchem, jsem pochopil opět v Cardhu. Jdete kolem palírny a v základech budovy jsou průduchy vedoucí do spodního podlaží - tam se skladují sudy se zrající whisky. Vítr se tedy prohání tímto zvláštním sklepem a vybírá „andělskou daň“: to je alkohol, který v průběhu zrání uniká póry ve dřevě, a jak Skotové říkají, opíjejí se jím andělé. Když jsem ale na skotské průvodce dotíral, jak je to s tím alkoholismem, dostalo se mi poučení. Sladová skotská whisky je drahá. Je určena k požití jednoho dvou kalíšků, pěkně večer, po práci, u krbu, když je klid a nastal čas k rozjímání. Dobré poučení, pravdivé. Zkuste to, v předvánočním shonu je dobře se zklidnit jedním takovým setkáním s prastarou kvalitou. Dobře, že k tomu poznání přichází u nás čím dál více lidí. V té ohromné nabídce stovek druhů si každý může najít ten svůj. Já si našel taky svůj, Lagavulin z Islay. Což neznamená, že by třeba Bunnahabhain bylo něco špatného.
O autorovi| Ondřej Neff novinář a spisovatel
