Čeští lékaři užívají zastaralé nástroje, čekárny jsou plné. Řešením je telemedicína, míní IT specialista Mařík

Na program pro výzkum covidu by mohlo jít 50 až 100 milionů korun, oznámil Prymula

LN: Jaký má z vašich zkušeností české zdravotnictví vztah k moderním technologiím? Daří se je uvádět do běžného provozu?¨
U nás je kvůli legislativě velmi složité a zdlouhavé cokoliv měnit. Lékaři pracují s nástroji, které jsou technologicky zastaralé, řada z nich má kořeny v devadesátých letech a většinu z nich dodávají stejní dodavatelé. Lékař je u nás zvyklý používat patnáct let stále to samé. Jenže tyto staré systémy mají limity – nejdou například propojit tak, aby o vás lékař měl skutečně přehled. Data o pacientech jsou roztroušená po různých systémech, které spolu nemluví. Bohužel to lékaři nemají snahu optimalizovat. Třeba tak, aby se v čekárně nesetkávalo zbytečně moc lidí.

LN: Plné čekárny tu byly vždy. Problém nepřišel až s koronavirem...
Nepřišel, panika ale vznikla až během současné pandemie, přitom problém přeplněných čekáren tu je dlouhodobě. Člověk se střevní chřipkou nebo jinou infekční nemocí může před ordinací nakazit další pacienty. S tím pomůže právě telemedicína. Lékař po komunikaci s pacientem rozhodne, zda je nutná návštěva, a tu mu přímo v systému naplánuje v závislosti na ostatních pacientech tak, aby se jich v čekárně sešlo co nejméně. Pro některá oddělení je to navíc řešení šité na míru. Pokud třeba absolvujete operaci hlasivek a nemůžete nějakou dobu hovořit, je rutinní kontrolní návštěva přímo u lékaře asi spíše zbytečná.

LN: Není to tak, že s pominutím hrozby koronaviru vymizí i poptávka po telemedicíně?
Jsem přesvědčen, že ne. Že nezastupitelnou roli bude mít i během „běžného provozu“. Jejím hlavním důsledkem je přece „vylidnění“ nemocnic. Lidé si díky koronaviru alespoň uvědomili, že hromadění lidí ve zdravotnických zařízeních je nežádoucí, což platí, ať už máme pandemii, nebo ne. Teď tu zrovna byl covid-19, ale předtím tu byla a bude řada infekčních nemocí.

LN: Myslíte, že pacienti budou kontaktu s lékařem elektronickou cestou důvěřovat? Že stejně nebudou do čekáren chodit, aby je doktor viděl na vlastní oči?
Určitě bude jisté procento lidí, jež bude preferovat fyzickou návštěvu ordinace. Ale věřte mi, že už nyní je tu spousta lidí, kteří by telemedicínu rádi využili. Například matka se třemi dětmi. Neustále některé z dětí něčím trpí a ona už nechce zoufale létat mezi doktory, prací a domovem. Určitě bude mít zájem využít spíše elektronickou cestu. Starší paní si pochopitelně půjde s doktorem popovídat. Cítila by se nervózně, kdyby ji na vlastní oči neviděl. Lidé využívají moderní technologie a kvůli hektickému životu mají problém s časem, proto možnost vyřídit si komunikaci s lékařem online uvítají.

LN: Takový styl komunikace se zákazníky funguje léta i v jiných choulostivých segmentech, třeba v bankovnictví. Není ale systém zdravotnictví, tím spíše veřejného, trochu odlišný?
Samozřejmě se velmi liší, je to specifický segment. Prostředek telemedicíny nedělá rozhodnutí, není vám implantován do těla, ani se pomocí něj neléčí. Tím pádem ale podle zákona nesplňuje definici lékařského nástroje. Ve zdravotnictví jsou lidé zvyklí, že vývojový cyklus produktu má třeba deset let pauzu kvůli klinickému testování. Proto tlak najít řešení, která by mohla pomoci hned teď, prakticky neexistuje. Představte si třeba, že by nový model auta musel v testovací fázi brázdit deset let svět, než by se začal prodávat. Nástroje telemedicíny žádné dlouhé testování nepotřebují.

Technologická agentura ČR dá na mezinárodní výzkum stovky milionů korun. Mohou jít na boj s dopady covidu

LN: Můžete uvést nějakou svou konkrétní zkušenost?
Naše firma například dodává čipy pro jednoho z největších výrobců kardiostimulátorů. Tam platí, že produktové řady, jejichž vývoj začal před deseti i patnácti lety, se teprve nyní implementují do těla pacientům. To je celosvětově daný rys zdravotnických systémů, který se dá těžko měnit. Je to vše strašně podobné. Pohybujeme se v letectví, komunikacích či automobilovém průmyslu a všude jde vše mnohem pružněji. Když se v letectví domluvím na něčem s partnerem, máme za týden konferenční hovor, za čtrnáct dní podávám nabídku a za tři týdny už vím, na čem jsem. Ve zdravotnictví to samé trvá rok i dva.

LN: Co to znamená pro budoucnost telemedicíny v běžném životě lékaře? Je to sci-fi, nebo na dosah?
Kvůli kostrbatosti systému to může být šest až deset let. Ačkoliv, uznávám, může to být spíše optimistický odhad. Přitom by telemedicínu stačilo jen vyčlenit z přísně regulovaných kategorií. Něco jiného je přece nástroj, jenž putuje přímo do těla pacienta, a ten, který jen pomáhá při plánování a rozvržení návštěv či třeba operací, u nichž je třeba domluvit mnohem více než operujícího chirurga a sestry. Soustava informačních systémů ve zdravotnictví by potřebovala těžkou revizi, ve zbytku státní správy jsou o pět generací dál. Lékaři kvůli tomu ztrácejí moře času. Navíc řada obvodních lékařů či jejich kolegů v krajských nemocnicích přesáhli hranici sedmdesáti let. Obávám se, že ti nebudou takové systémy vůbec schopní používat.

LN: V čem je tedy problém? Při používání systémů, jako je ten váš, přece nese odbornou zodpovědnost za rozhodnutí, jak pacienta léčit, samotný lékař. Ne program, přes který spolu komunikují.
Dám vám příklad. My náš telemedicínský program MedCare24/7 vyvíjíme pro jednu americkou společnost. Za Atlantikem ale vůbec není problém takový software plošně zavádět, jelikož na to kladou důraz samotné pojišťovny. Chtějí, aby nemocnice, kterým posílají peníze, byly efektivní. V mnoha případech jsou přímo spoluvlastníky nemocnic. V domácí péči chtějí mít co nejvíce pacientů.

LN: U nás je to jiné, drtivá většina nemocnic je v rukou státu. Jak lze ke změně postoje motivovat pojišťovny?
V Česku je takový chuchvalec legislativy, z něhož vyplývá, že fyzická návštěva u doktora je kompletně placená, příspěvek od státu dostane i sám lékař. V případě státních pojištěnců, za které platí stát, se to vyplácí i pojišťovnám. A tak ten kolotoč jede dál. Proto nemá nikdo důvod, aby se snažil třeba chod nemocnic zefektivnit. Přece jen platí, že za každým tlakem je byznys.

LN: Pak by dávalo smysl, aby na větší efektivitu tlačili lékaři, kteří s nevhodnými systémy denně pracují. Ale například u chytré karantény jsme viděli, že ji část hygieniků odmítla jako složitou a chtěli si ponechat své původní metody…
Co se chytré karantény týče, z té jsem byl také velmi rozpačitý. Nechápal jsem, proč s pompou implementujeme něco, co všichni máme. Tedy sledování polohy a výpis z platebních karet. Představte si, že přijdu na hygienu, vyndám si telefon a v něm najdu, kde jsem se posledních čtrnáct dní pohyboval a kde jsem co nakupoval. Chytrá karanténa měla zavádět něco, co tu už umí všechny telefony. Vlastně celý ten projekt nosím v kapse. Nedalo se na ní nic zkazit, ale hezky se o tom mluví.

Chytrá karanténa (ilustrační foto).

LN: A odmítavý přístup hygieniků vás překvapuje?
Příliš ne. Jedna věc je pracovat s moderními technologiemi a druhá umět je skutečně používat. Doktor totiž díky chytré karanténě dostal jen hrubý set dat, se kterým ale mnoho nenadělal. Ten program mu už automaticky neoznačil na mapě, kde bylo největší riziko nákazy, kde bylo nejvíce lidí či že použil velmi frekventovaný bankomat. Tato data by měly takové systémy umět „předžvýkat“ a vypíchnout kritické body. Takhle si před epidemiologa sedla tetička a tři hodiny vyprávěla o svých předchozích dnech do úplných detailů. Za 14 dnů jste si třeba třicetkrát vybral a byl na šedesáti místech. A teď se o tom všem musíte bavit s hygienikem. S tím se nedá pracovat.

LN: Pokud by ale váš systém data od pacientů rovnou analyzoval a předkládal je tak lékařům, nebrali byste tím část odpovědnosti za zdraví pacienta na sebe? Nebyla by pak opatrnost namístě?
Ano, to už je legislativně složitější. Technicky je to ale jednoduché. Stačí stanovit logiku, podle které bude daný program data „chroupat“. Správně tuto logiku nadefinovat je ta nejtěžší část.

LN: Úplně opomíjíme segment, pro který by telemedicína mohla znamenat revoluci. Pečovatelství. Nedřímá největší potenciál právě tam?
Tam také. Zase použiji naše zkušenosti z USA, kde se na to dívají jinak. V Evropě rozlišujeme pacienty a seniory vyžadující lékařskou pomoc. V USA to vnímají pojišťovny jako jeden produkt. Pokud je někdo doma a neumí se o sebe postarat, je jedno, zda jde o postiženého, či seniora. Lidé v takové domácí péči pak musejí některý z programů telemedicíny využívat povinně.

Propojujeme to dokonce s kamerovými systémy, které umějí, aniž by pořizovaly záznam, vyhodnotit, zda sledovaný člověk není už příliš dlouho na záchodě nebo v koupelně, zda neupadl, že se už dlouho nehýbe a podobně. U nás se hlavně pořizování záznamu všichni bojí a dělají z toho obávaného velkého bratra. V Americe se snaží služby spíš vhodně doplnit, aby měli pacienta pod dohledem.

LN: Máte také projekt, jenž monitoruje spánkovou aktivitu pomocí snímání biosignálů. To už se dostáváme na pole absolutního monitoringu zdravotního stavu. S pomocí chytrých hodinek, které měří různé tělesné funkce, pak může lékař být s pacientem téměř v nepřetržitém spojení...
To je hodně vzdálená meta, ke které jen pomalu míříme. Jak už jsem řekl, pracujeme v segmentu, v němž vše běží násobně pomaleji než jinde.

LN: Proč se váš systém během koronavirových opatření neuchytil?
My jsme jej ale krizovému štábu nabízeli. Oficiálně jsme podávali nabídku přímo ministrovi zdravotnictví a jeho resortu zhruba v půlce března. Dokonce zdarma. Nabídli jsme využití ve dvou oblastech. První byla komunikace potenciálně nakaženého s hygienou a následné plánování odběrů. A druhá byla komunikace lékaře s již nakaženým, který je v domácí karanténě. Odpověď nám dodnes nepřišla. Je to škoda, mohli jsme mít k dispozici statistiky, jak onemocnění probíhá u lidí zavřených doma.

LN: Máte to ministerstvu za zlé?
Nemám, vlastně jeho vedení chápu. Jsou zklamaní, jak špatně se zaváděly předchozí systémy, a když otevřeli naši nabídku, lekli se, že něco takového nebude možné tak rychle implementovat. Náš produkt je ale hotový, funguje v zahraničí i na vybraných místech v ČR. Jenom bychom to vzali, připravili dotazník pro komunikaci s hygienou a lékařem a mohlo by to fungovat v řádu několika dnů. Bohužel je nutno konstatovat, že zdravotnictví pošpinily i některé neustále se opakující firmy, které nedržely své závazky, a my jsme pak s nimi házeni v očích ministerstva do jednoho pytle.