Barrandov kritiku odmítá. Věří, že diváci vnímají, že jde o zjednodušené případy, nikoliv o skutečnost. Lidé ale jejich prostřednictvím získávají naprosto nereálné představy o fungování justice. I když vycházejí z opravdových kauz, skutečného na nich není nic – prostředí jednací síně, chování soudců ani rychlost a průběh celého řízení.
Soudkyně Barbara ztvárněná herečkou Pavlínou Kafkovou otráveně sleduje ostrou hádku dvou lidí, která by zapadla spíš na pavlač než před soud. Dva na smrt znepřátelení lidé, oba podpořeni svými advokáty, po sobě ve stylu životem protřelé domovnice štěkají moudra typu: „Jak to hovoříš o matce svého dítěte?“
V mžiku rozhodne i tu nejzamotanější kauzu
Barbara tráví nejvíce času jejich napomínáním a ukázňuje je. Nejvíce jí vadí, pokud lidé mluví, když zrovna mluvit nemají. Občas v ní tak „bouchnou saze“ a největším drzounům „napaří“ pětitisícovou pořádkovou pokutu. Líčení ubíhá před vašimi otevřenými ústy doslova raketovou rychlostí. Barbara vyslechne obě strany sporu, následně svědka každé z nich a po reklamě vynese rozsudek. Vypadá to, že se vesměs obejde bez jakýchkoliv listinných důkazů, nepotřebuje znalce a bez výčitek během pár minut od stolu rozhodne i tu nejzamotanější kauzu.
Chybí ale odůvodnění a diváci se vůbec nedozvědí, proč soudkyně rozhodla tak, jak rozhodla. „Pokud je odůvodnění promyšlené, podpořené srozumitelnými argumenty opřenými o pevné důkazy, může být rozhodnutí přijímáno daleko příznivěji, přinejmenším s sebou nese přirozenou autoritu. A bez ní právo dobře fungovat nemůže,“ upozorňuje šéfredaktor časopisu Soudce Karel Havlíček.
Televizní konstrukce naopak posiluje stereotypy, podle nichž je soudce všemocný bůh, který rozhoduje, jak ho napadne, a to bez ohledu na fakta. Další problém je v rychlosti, v níž soudkyně zvládne rozhodnout. Soudy samozřejmě jednají pomaleji, odpůrci se scházejí několikrát a dokazování bývá úmorné.
To mám dát dítě gayům?
Show Soudkyně Barbara, vycházející ze zahraničních vzorů, slaví na obrazovce úspěchy, a tak televize nedávno uvedla volné pokračování – Nejvyšší soud.
K němu se ty nejzamotanější případy dostávají ještě jednou. I u něj však překvapivě rozhoduje populární Barbara, doplněná ještě dvěma muži. Předsedu senátu přitom hraje poměrně známý herec Vladislav Beneš. Absurdita je dotažena do konce.
„Pořad Nejvyšší soud jsem jednou viděl. Byl jsem zaskočen a dlouho jsem si nebyl jist, zda jde o televizní inscenaci, nebo o snahu dokumentovat realitu,“ kroutí hlavou Roman Fiala, místopředseda skutečného Nejvyššího soudu ČR. „Pokud by se jednalo o druhý případ, potom nelze než konstatovat, že se televizní pořad zcela míjí s právní realitou,“ dodává.
Mezi jednotlivé scény z jednací síně jsou totiž vloženy porady senátu. V kancelářské zasedačce tak soudci při kávě řeší celý spor a hodnotí jeho aktéry. Do spisu – u reálného soudu naprosto klíčového – nahlédnou jen občas, zato se ale opírají o jedno klišé za druhým. Do uvažování soudců se promítá archetypální vidění světa, vněmž se střetává typický postoj muže a ženy. Barbara svému oponentovi v podání Zdeňka Vencla tyká, zároveň ho ale teatrálně oslovuje „pane kolego“.
A zatímco ona by klidně dala dítě do péče homosexuálnímu páru, soudce je ze svého přesvědčení, bez ohledu na fakta, proti. Předseda senátu přitom většinou mlčí a s neutrálním až hloupým výrazem oba poslouchá. A podobně jako soudkyně Barbara umravňuje soudící se, on umravňuje své soudce.
Nejvyšší soud přijímají diváci na fanouškovské databázi ČSFD pozitivněji (hodnocení 36 procent) než Soudkyni Barbaru (17 procent). „Soudkyně Barbara je absolutním úspěchem TV Barrandov s nadstandardní sledovaností. Nejvyšší soud můžeme s ohledem na náklady v daném čase a tvrdou konkurenci na všech televizích považovat za rovněž úspěšný,“ říká tisková mluvčí skupiny Barrandov Kristýna Šmejkalová.