Dnes o albu z hlubin temnoty, která pohltila dva z jeho autorů Album s hlasem, texty a cyklem fotografií od Davida Lynche? Není se čemu divit, Lynch už dávno prohlásil, že film je z padesáti procent zvuk, a také to je z jeho děl jasně slyšet. Albový cyklus písní Dark Night of The Soul (vydává EMI Music) Lynch ovšem jen lehce doklepl: hlavními autory jsou multistylový producent Danger Mouse a muzikant Sparklehorse, tedy Mark Linkous. Když se před rokem vydání zaseklo na roztržce s vydavatelem, nikdo netušil, co bude následovat. Cyklus naštěstí zdržením neutrpěl. Ovšem letos v březnu si vzal život Mark Linkous a o pár měsíců dřív se předávkoval jeden z hostujících zpěváků, na vozík upoutaný songwriter Vic Chestnutt.
Alba, jako je tohle, míří na dvě mouchy jednou ranou: vyhovět publiku „normálních“ písní a nabídnout hřiště těm, kdo se chtějí nořit do hlubších vrstev celého konceptu. Na počátku vypadá Dark Night of The Soul trochu moc žánrově. Zpívají Frank Black z Pixies, Gruff Rhys (Super Furry Animals) nebo Jason Lytle (Grandaddy), říkáte si – hmm, producent Danger Mouse se dost vybláznil na jiných projektech a tady dává průchod přímočarosti. Ovšem pak se vloží do hry Iggy Pop – a píseň Pain zdaleka neprofituje jen z jeho hlasu, skvostně opotřebovaného i pevného zároveň. Veškerý zvuk je tu rabiátský a přitom důstojný: jasný signál, že tady se děje něco mimořádného, proč stojí za to se zabývat písní, jejím nábojem i důvodem vzniku... „Bolest, bolest, bolest, nakonec zůstává jen ona,“ zpívá Iggy Pop, než nakonec zařve: „Et cetera, vzdávám to, končím!“ V těchhle chvílích se nedá nemyslet na to, že dva z autorů alba, včetně protagonisty, skončili vlastní rukou.
Od zmíněné písně se album prokrví a najednou je přitažlivější. Do temného plamene úspěšně přilévá olej James Mercer z kapely The Shins, jehož Insane Lullaby kombinuje zpěvnost a smyčce se zkreslenou zvukovou hmotou, jako kdyby celý ten výraz prošel šrotovací mašinou z Příliš hlučné samoty. Vyslovenou radostí jsou tracky s hlasem a texty Davida Lynche. Jednoznačně sice hřeší na lynchovskou atmosféru, připomene se snové prostředí městečka Twin Peaks a „červeného stanu“, kde se čas chová spíš jako biologická bytost, než aby lineárně tikal. Praskající gramodeska ve finálním songu působí, jako kdyby Laura Palmerová stihla před smrtí nahrát svoje deníky na dubplates, tedy soukromě lisované vinyly. I rozladěný záznam kostelních zvonů je skvělý filmový odkaz: jako bychom sledovali starou filmovou kopii, jejíž rychlost při promítání kolísá.
Jistě: produkovat tyhle choré zvuky dnes neznamená přelomovou odvahu, jako když s tím konsternovali své okolí Velvet Underground. Znamená to jen kliknout na ikonu určitého efektu v drahém studiu. Proto mají všechny podobné nahrávky omezenou sugestivnost. Na síle jim může přidat jen osobní postoj tvůrce: pokud ho publikum zná jako samorosta a zvichřence, věří mu víc, než když si undergroundové stylistické cvičení střihne Roman Holý.
Parta, v níž je namočený David Lynch, to s kredibilitou nemusí mít nijak marné. Vezměte si jen pražská natáčení Lynche s Angelem Badalamentim ve studiu Smečky: zbylo po nich dost svébytných historek. Třeba ta, kdy si Lynch usmyslel, že smyčcová sekce by měla znít v podivném „sklepním“ zkreslení, a požádal zvukaře, aby orchestr snímali zevnitř nějakého sudu. Není to urban legend, jak vám potvrdí v blízkých restauracích, kam se osádka studia vydala hledat vhodnou nádobu. Nakonec našli moravský demižon, do něhož byl vstrčen mikrofon, a Lynch spokojeně naslouchal, jak zní Badalamentiho orchestrální partitura zevnitř klaustrofobicky malého prostoru... Bůhvíjak docílil některých hukotů Danger Mouse na Dark Side of The Soul – albu, které sestupuje hluboko pod rysku standardní popové „depky“ a má sílu člověka vytáhnout o trochu nahoru.
O autorovi| Pavel Klusák hudební publicista
