Sága z Habrůvky plné hříšníků Sága Mrštíkových z moravské vesnice Habrůvka je až po okraj naplněna dramatickými osudy, které za jediný rok vykrystalizují a promění celou vesnici, za rok už nic není, jak bývalo, vše je zpřeházené a přešlo mnoho bolesti. Základním předpokladem, který situace sklene do dramatického oblouku, je přesvědčivé ztvárnění složitých charakterů. Michal Lang dokázal jednotlivé příběhy a linie osudů sledovat ve vzájemných vazbách a v jednoduchých až strohých aranžmá, které se zarputile vyhýbají nejenom folklornímu ornamentu. To je patrné i ve scénografii Milana Davida, který vytvořil prostou žlutohnědou zadní stěnu s různými průřezy. Je zčásti čímsi „pošpiněná“ či snad začmáraná, podobně jako nejsou „čisté“ charaktery obyvatel Habrůvky. Pro změnu dějiště pak stačí spustit hradbu s jedním otevřeným vstupem. Ta jeviště rozdělí a vchází se jí do kostela, na hřbitov, navodí pocit venkovské návsi či úvozu.
Je to čisté řešení a režie s ním umí zacházet. Především se ale i přes náznakovou scénu drží realistického ztvárnění. I když je to dáno povahou textu, Lang s jistou dávkou pochmurné rezignace nad neodvratitelností osudu vypráví příběhy, z nichž by měla proudit stmelující energie. Ten podmiňovací způsob je tu proto, že i když je režijní koncepce viditelná a nosná, podařilo se ji naplnit jen zčásti. Jde především o nevyrovnané herecké výkony.
Hostující Igor Bareš je ideální představitel Rybáře, kterým zmítají emoce a touhy, pro něž zapomíná na své blízké i na okolní svět. A ubližuje, protože nemůže jinak. Své dilema řeší silou, která ho ničí, je to sebezáhubná dravost. Jeho rozpolcenost má tolik poloh – třeba v dialogu s dcerou Anežkou (Jana Bernášková) vyplouvá na povrch tajená citlivost. Jenže jeho svůdkyně, živočišná Vrbčena, která mu nedá pokoj, je v pojetí Lenky Zbrankové vlažná až lhostejná. Její svádění je studené a nezúčastněné, čímž se inscenace ochuzuje o výraznou dimenzi, neboť Rybářův tragický osud je tím středem, kolem nějž se vše točí.
Naproti tomu Petra Lustigová, která hraje Rybářku a roli zaskakovala, je vřelá, citová, empatická bytost, až je skoro podivné, že od ní Rybář odchází. Podobný problém je i s obecním svůdcem Antošem (Štěpán Benoni), jenž dívky z Habrůvky přivádí do jiného stavu jak na běžícím pásu. Je však spíš nevyhraněným pubertálním mládětem. Vcelku spolehlivý pár vytvořili Zdeněk Dolanský jako Starosta a Ivana Mixová jako jeho žena – Bílá macecha. Robustně pojatý Starosta kontrastuje se svou neproniknutelnou ženou.
Už v dramatizaci poněkud zaniká konflikt hraběnky, Frau Eber, s abatyší, která má v Habrůvce na starosti opatrovnu – mateřskou školku pro venkovské ženy. Zbývá z něj hlavně příběh zamilované sestry Amaty, která se rozhodne vdát, nicméně Lenka Ouhrabková jí vtiskla zajímavou kombinaci něhy a nečekané tvrdohlavosti. Překvapivě mladistvý farář Tomáše Petříka pak hřímá na vesničany z kazatelny s téměř fanatickým nátiskem.
Langova strohá inscenace se nakonec jeví jako překvapivě temná, depresivní, snad i fatální a mnoho naděje v ní není. I přes potíže s některými výkony, při nichž nelze tak úplně upustit od vzpomínky na někdejší obsazení Národního divadla, se jí nedá upřít účinek na diváka. Dramatická mnohotvárnost lidských osudů publikum evidentně vtáhla, pocítilo originalitu vyprávění i jeho neokázalý styl a přijalo i tříačtvrthodinovou délku.
Alois a Vilém Mrštíkové: Rok na vsi
Dramatizace: Miroslav Krobot Režie a hudba: Michal Lang Scéna: Milan David Kostýmy: Tomáš Kypta Městské divadlo Kladno, premiéra 8. 10.
