Nacisté Valentovi novinařinu zatrhli stejně jako pár let po válce komunisté. Coby přítel Ferdinanda Peroutky byl vyslýchán a posléze i zatčen a odseděl si půl roku. Pochopitelně za nic.
Valenta je širší veřejnosti znám hlavně jako autor vzpomínek českého dobrodruha a polárníka Jana Eskymo Welzla, ale napsal i řadu dalších cestopisů, povídek a několik románů. Z nich je nejpozoruhodnější Jdi za zeleným světlem. Je to první česká próza z 50. let, která se vymkla socialistickému realismu a vrátila se k psychologickému románu. Hrdinou je intelektuál, který se za protektorátu přestěhuje na samotu a postupně je vtahován do riskantních protiokupačních aktivit. Nejen volbou hrdiny, ale i líčením odboje, na který měli patent jen komunisté, ležel román režimu v žaludku a od jeho prvního vydání v roce 1956 se ho do pádu totality podařilo vydat jen jednou (1965). Román prostě nebylo radno připomínat, ale přesto se jej podařilo v roce 1985 zdramatizovat a uvést v Městských divadlech pražských (režie Karel Kříž). Kromě zdrcující kritiky Jiřího Hájka v Rudém právu protestoval i ředitel Československého spisovatele Jan Pilař, protože najednou se objevil požadavek nového vydání, což soudruzi nemohli připustit. K zákazu inscenace sice nedošlo, ale odehrálo se pár repríz a pak se v tichosti stáhla. Do listopadu bylo pět let a příliš dráždit soudruhy nebylo radno...
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
