V druhé polovině 90. let začínal Tomáš Vaněk s Janem Šerých, Josefem Bolfem a Jánem Mančuškou ve skupině Bezhlavý jezdec. Všichni to byli výrazní tvůrci, kteří záhy začali vystupovat samostatně. Dnes jsou z nich rovnocenné hvězdy na současné výtvarné scéně. Vaněk s Mančuškou patří mezi laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého, zbylí dva se ocitli vícekrát v jejím finále.
Pojem particip používá Tomáš Vaněk pro akce koncipované pro určité místo, situaci, na nichž nějakým způsobem participuje či „parazituje“. Napojuje se na vybrané vlastnosti okolní reality, které při každodenním pohledu vlastně ani nevnímáme. Situace běžného života doplňuje a rozvíjí kresbami tvořenými sprejem přes šablony, komentuje je, nebo je nečekaně naruší nějakým kontrastem. V posledních letech se Vaněk prezentoval také zvukovými participy - speciálními binaurálními nahrávkami, které divák/posluchač vnímá skrze sluchátka a stává se tak součástí nečekané zvukové iluze, šité na konkrétní prostor. Například slyšíte, jak někdo otevírá dveře galerie, před kterými stojíte, běhá kolem vás, bouchá do stěn, nebo vám vemlouvavě šeptá do ucha. Přitom jste v galerii sami. Tomáš Vaněk tak dokazuje, jak se výtvarné umění zbavuje svých tradičních forem a navíc využívá dříve nemyslitelné technologie.
Particip č. 123 má podtitul Prezentakce. Vaněk tentokrát (tak, jak si to v podobné variantě vyzkoušel už vloni v Reykjavíku) pracuje s díly jiných autorů. Během výstavy do spolupráce zapojí tvorbu fotografů Ivarse Gravlejse a Avděje Ter-Oganjana, Aleny Kotzmannové, Jiřího Thýna a Francesky Goodmanové. Ke svým interpretacím si vybral právě fotografy, jejichž práce je jakousi kopií skutečnosti či jejích výseků. Vše prezentuje neobvyklým způsobem. Místo galerijního zavěšení fotografie promítá, deformuje prvoplánovou grafikou reklamy, mění divákův pohled časovým rytmem, využívá podprahových efektů. K tomu patří i zvuk, který prostor nečekaně mění a znejišťuje, odvádí pozornost, protože občas návštěvníka vyleká. Vše se odehrává v poloprůhledné konstrukci uvnitř galerie: tím Vaněk vytváří jakýsi ukázkový model kladů i problémů celého současného umění.
Tomáš Vaněk nám servíruje otázky, na které jsme už líní odpovídat: rozhodli jsme se definitivně rezignovat na interpretaci umění? Máme se ještě zabývat originalitou díla? Proč umělecká díla vyžadují od diváků jejich vlastní aktivitu? Jsou galerie stále tím nejlepším prostředím pro umění? Můžeme díla jiným použitím nahlédnout odlišně? Jsme vně, nebo uvnitř uměleckého díla? Jsme pozorováni, nebo pozorujeme?
Tomáš Vaněk: Particip č. 123 (Prezentakce)
Hunt Kastner Artworks, Praha 11. 4. - 7. 5. 2011
Autorka je historička umění
