Perfektní weekend musí začít tak nějak sám od sebe, člověk by ani neměl vědět, jestli je sobota, ale měl by to vycítit v kostech při prvním protažení se v posteli. Takže žádné zpocené zařvání štěstím, že ještě žiji, poté, co se horkotěžko vypotácím z nějakého strašného snu, kde pravidelně bývám tragickým účastníkem jakési války...
Když rukou mimoděk zašmátrám na pravoboku, měl bych tam nahmátnout buď mladou krasavici, nebo nikoho. V žádném případě však „uříznutou hlavu svého nejoblíbenějšího závodního koně“ (Mario Puzo – Kmotr) či ještě hůře – obstarožní manželku. V kuchyni najdu čerstvý chléb, a nikoliv ten na rozhraní mezi zatuchlostí a plísní. Během snídaně si na nové plazmové televizi pustím Casablanku s Bogartem. Uždibuji obrovská zrna z vychlazeného hroznu a vychutnávám si děj z dob, kdy chlapi byli ještě chlapi a dali se rozeznat od ženskejch a kdy člověk musel párkrát risknout život, aby si zadělal na začátek opravdovýho přátelství. Zapomněl jsem napsat, že od rána nezazvonil telefon a celý weekend nezazvoní, s výjimkou sdělení, že jsem vyhrál v loterii (v níž nesázím) či že jsem vyhrál nějakou soutěž na sochu a tak podobně.
Vyrážím si zaplavat do Podolí. Když zastrčím permanentku do turniketu, tak funguje, a nemusím se dohadovat s pokladní, která si mě pět let pletla se skladatelem Karlem Svobodou, říkala mně Mistře a já ji v tom nechal. Lichotilo mi to, a dokonce jsem jí namluvil, že jsem složil muzikál Drákula za tejden. Když vlezu do páry, tak se můžu soustředit na představy tvarů, z nichž skládám nové sochy. Dám si dvě dávky, vyjdu k bazénu a je tam volno. Odplavu si pětistovku kraul–prsa a končím se sportem.
Teď zamířím do Rudolfina, kde je to krásné, celé zlatem zdobené, ne jako v té hnusné funkcionalistické veletržní bedně. Tady bych chtěl nalézt výstavu úžasného umělce, kterého ještě neznám. Nějaké krásné obrazy s rozeznatelným poselstvím a technikou, která by brala dech či dojímala svou poctivostí. Nějaké sochy, jež by lákaly k pohlazení, jež by překvapovaly svou invencí. A když bych s očima plnýma slzí a citem dmoucí se hrudí odcházel, stál by náhodou ten umělec u dveří a já bych ho poznal a já bych mu řekl perfektní angličtinou (kterou mám perfektní jen o perfektním weekendu), co si myslím o výstavě, a šokoval bych ho přesností a hloubkou postřehů, až bych na oplátku dojal zase já jeho. Ten chlap ne a ne se ode mě odtrhnout, a tak se ho zbavím pouze příslibem, že na to nezapomenu a že teda přijmu jeho nabídku vystavovat spolu s ním v Muzeu moderního umění v New Yorku. Když jsem toho otrapu konečně setřásl, zakručí mi v žaludku. Nejčastěji jím v pizzeriích a čínských restauracích, ale skutečně nejradši to mám v mexické. A tak si to zamířím do té na Újezdě, protože jsou tam velká okna na ulici a já rád během jídla sleduji cvrkot.
Při chroustání tortilly myslím na hochy ze Steinbeckovy ulice Na Plechárně, kterým k životu stačily slivky z baru a neměli na rozdíl ode mě ambice, a tak měli pořád fůru času na kraviny. Tu ulici jsem kdysi navštívil s panem Milkovem, bylo to v Monterey na západním pobřeží USA, a stál tam pořád ten oceánografický ústav s akváriem, do kterého doktor z té knihy lovil při odlivu vzorky.
Na tom doktorovi se mi líbilo, jak si jednou dal v bistru u silnice pivomléčný koktejl (půl na půl), protože ho celej život zajímalo, jak chutná. To maj myslím všichni lidi, že přemýšlejí o věcech, jaké by byly, kdyby byly, ale nikdy neseberou odvahu je zrealizovat. A pak za odměnu, že poctivě žili a poctivě plnili, zestárnou a je šmytec. Šišlá na ně ošetřovatelka v ústavu, kde je uskladní.... A tak zaplatím a rázuju si to Nerudovkou na Hrad.
Cestou pohladím kolena těch černochů od Brokoffa a celej zadejchanej vylezu na Hradčanském náměstí. Jedním obsáhlým pohledem se ujistím, že žiju v nejkrásnějším městě na světě, a pak zatelefonuju panu Milkovovi. On mi sdělí, že mě očekává u sebe v atělijé (jak on říká). A tak projdu Hradem, ujistím se dle vlajky, že náš pán a král je v objektu, a tudíž je vše v pořádku a netřeba se ničehož obávati. Sejdu kolem Belvederu, samolibě přijímám hold našemu městu, jenž se zračí v tvářích turistů, a ubírám se přes Letnou, kde má stát ta zelenofialová potvora, k atělijé pana Milkova. Jak zazvoním, ON mi přijde otevřít, rozesmátý, v ruce sklenku šampaňského. Atmosféru letenského dvora plní dobře mířenými vtipnými průpovídkami, takže ani nestihnu zareagovat na rozsvícený vánoční stromeček a pod ním dárky – a všechny pro mě! A kolem mí věrní přátelé! A je to Hugo, Bertík, Dóda, Ruda, Niki, Líza, Béda, Jája, Vili, Tom, Míra, Lolo, Vilém a Jarmila přeci! A nakonec i sama Valerie a týden divů!
Moje překvapení nezná mezí, neboť nejsou Vánoce, ale ten nádherný zlatý slunečný podzim. A pan Milkov říká, že si maj lidi udělat Vánoce, kdy to cejtěj, kdy je jim nejlíp a když se chtěj zrovna obdarovávat a veselit. Já jim s radostí přitakávám (ale na druhý straně si myslím, že kdyby se to nenařídilo povinně na 24. 12., tak by to asi nebylo nikdy) a všem se omlouvám, že pro ně nemám dárky, a oni, že jim stačí, že jsem s nima! A tak rozbaluji dárky (většina se do mého vkusu strefila, ale co budu dělat s tou veteší navíc?) a pan Milkov připravuje svého famózního krocana se zelím, kmínovými bramborami a tak. A pak se odněkud vynoří Franta Skála a Aleš Najbrt, dáme si sketařskou improvizaci a přátelé se smějí, až se jim po tvářích koulejí slzy.
A poté, co se k umření napráskneme krocanem, sedáme do kabrioletů a vyrážíme do jedné krásné obce za Prahou, kde mám na náměstí Řehoře Samsy stodolu se zahradou, kde vyrábím sochy, a jako první socha tam vznikl duchovní otec Řehoře Samsy, spisovatel Franz Kafka. Když tu sochu uviděla sousedka, která zrovna krmila slepice, vyvalila oči a spráskla ruce a upustila kbelík se zrním a všechno zrní se rozsypalo, a tak se stalo poprvé v dějinách literatury, že mrtvý spisovatel nakrmil slepice.
Zvu vánoční hosty dál, naleju jim vína a pak zatopím v sauně, kterou mám na zahradě. Saunujeme se a poléváme ledovou vodou ze sudu, a tato tepelná výměna nám z mozkových záhybů vyplavuje nánosy zvápenatělých a nepotřebných úvah a připravuje mozek na nové jiskřivé a neobvyklé myšlenky. Mezitím již někdo rozdělal oheň a my pečeme na roštu maso a ani nezpozorujeme, že se nad námi vyklenula indigová modř oblohy. Po ní putují světla letadel s ospalými pasažéry s očima bolavýma od videofilmů, a zatímco nám vypouštějí na hlavu obsah záchodků, Hugo bere do ruky kytaru a začne hrát a pan Milkov na druhé kytaře preluduje v pozadí. A já jsem šťastný a vím, že takhle perfektní weekend už nemůžu nikdy zažít, a i kdybych ho náhodou ještě zažil, tak už to zase nebudu já, jakej jsem právě teď, a tím by to neplatilo a platil by jenom tenhle weekend, a né ten druhej!
