Středa 19. května 2021svátek má Ivo 14 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Domov

‚Ten ze šestky asi umře, že jo.‘ Reportér si vyzkoušel, co obnáší péče o hospitalizované pacienty s covidem

Redaktor Michal Bernáth strávil dvě dvanáctihodinové směny na interně a ARO... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Redaktor Michal Bernáth strávil dvě dvanáctihodinové směny na interně a ARO... | foto:  Petr Topič, MAFRA

SLANÝ  Můj první úkol je dát tělo do černého pytle. Osmdesátiletý muž zemřel nad ránem, ještě než jsem před šestou ranní dorazil na začátek směny. Jeho věk prozrazují číslice 1941, které mu jedna ze sester tlustou lihovou fixou píše na levé stehno hned pod jeho jméno a příjmení.

Takový křest mi ve středu ráno nabízí začátek první ze dvou dvanáctihodinových směn v Nemocnici Slaný, jež koncem února na sociálních sítích zoufale žádala o dobrovolníky, kteří by mohli přijít vypomoci.

Situace se tu dostala do kritické fáze už koncem ledna, kdy nově příchozí agresivní britskou mutací covidu onemocněly desítky členů personálu. V nevelkém špitále to znamenalo obří problém.

V malé místnosti, jíž se štědře přezdívá obývák, se tísní odhadem asi pět žen, které mají před ranní směnou. Ještě než vkročím dovnitř, abych se jim jako nový dobrovolník představil, mi dochází, že současná situace se s nimi nemazlí. „Ten ze šestky asi umře, že jo,“ prohazuje zrovna jedna z nich trochu rezignovaným tónem. Prý je na tom špatně, nechce jíst ani moc vstávat z postele.

Že dorazily mé čerstvé ruce a nohy, je očividně těší. Předchozí dva dny byly náročné. „Během některých směn nám umřeli i tři lidi,“ popisuje mi později během pauzy zkušená blonďatá sestra Monika. To není málo, interna „áčko“, jak se oddělení říkalo před transformací v covidovou jednotku, má v době mého příchodu 29 lůžek. Většina je obsazená.

Podobně jako v ostatních „covidáriích“ po celé republice, i tady je nutné zajistit, že se nikdo nenakazí během služby. Postup před vstupem na oddělení je důkladný. Na hlavu putuje čepice a kromě samozřejmého respirátoru ještě obličejový štít. Přes bílý lékařský mundúr pak vzadu zapínaný žlutý overal. První rukavice jdou pod elastický konec obleku a pro jistotu se obtahují lepicí páskou. Na vrch patří ještě druhý pár modrých gumových rukavic. Takto „obrnění“ už můžete vkročit.

Redaktor serveru Lidovky.cz pečoval o nemocné pacienty.

Redaktor serveru Lidovky.cz pečoval o nemocné pacienty.

Největší ‚šrumec’ je ráno

Samotná interna vypadá jako připravená k chemickému útoku. Improvizované stěny tvoří mřížkované plachty, jaké znám ze skleníků na venkově, uchycené na kovové konstrukci. Díky nim funguje tzv. ventil, přechodová komora, skrze kterou lze bezpečně projít z oddělení ven do „nazamořené“ části špitálu. Všechno oblečení ale musí při odchodu dolů, na interně zůstávají i pantofle. Lehce polní podmínky podtrhuje i dvojice sprch, podobná mobilním toaletám s modrými plastovými stěnami.

Během obou dní zakouším na interně s týmem sester stejný rytmus. Největší „šrumec“ je hned ráno. Pacienty čeká hygiena a podávají se snídaně i s předepsanými prášky. Dva dny, jež jsem ve Slaném strávil, považují sestry za nejklidnější v posledních měsících. Počet pacientů, kteří vyžadují péči ve všech ohledech, je nyní naštěstí na minimu. Většina z nich je schopná si, byť třeba s mým nutným jištěním, dojít do koupelny či na záchod.

Někteří to ale sami nezvládnou, což se týká hlavně starších ročníků. „Tadyhle si ho posaď na křeslo a jeďte do koupelny. Kdyby byla plná chlapská, vem ho za roh do dámský, to se nedá nic dělat,“ dostávám hned od jedné ze zakuklených sester energicky instrukce. Umýt mám pána stejně, jako bych se myl já sám. Jednoduchá instrukce, která mi ale přesně říká co a jak. Podobným křeslům se tu mimochodem říká gramofon. To kvůli vykrojené díře v sedadle, díky níž si mohou „dojít“ na velkou rovnou na pokoji.

Redaktor serveru Lidovky.cz pracoval dva dny v přetížené nemocnici.

Redaktor serveru Lidovky.cz pracoval dva dny v přetížené nemocnici.

Většina pacientů, se kterými přicházím do styku, je spíše starší. Čím mladší, tím spíše jsou to lidé trpící nadváhou či přímo obezitou. Ale jsou tu i výjimky, jež mě utvrdily v tom, jak zákeřný virus je. Třeba vytáhlého šestatřicetiletého Pavla byste na první pohled tipovali na sportovce. Do sprchy ho ale raději odvezu na vozíku. Každý krok je pro něj očividně velmi namáhavý, problémy s dýcháním prozrazuje jeho neustálé sípání.

Sestry kolem mě pracují jako zajetý tým. V každém z deseti pokojů svižně přestelou postele a ke snídani doplní čaj. Pro mě jsou sestry všechny, ačkoliv vím, že to není přesné. Klasických zdravotních sester je tu několik, zbytek jsou sanitářky, dobrovolnice nebo studentky medicíny. Jak se ale shodují všechny, obrovskou pomocí byl příchod vojáků. „Bez nich bychom to nezvládaly. I ten jeden chlap nám do čistě ženského kolektivu hrozně pomohl,“ svěřuje se mi během jedné ze služeb mladá medička Cecílie, studentka čtvrtého ročníku pražské medicíny. Po zkušenostech z místní interny se prý rozhodla, že právě tato pozice pro ni po škole bude tím pravým.

Michal Bernáth pomáhal v nemocnici.
Novinář Michal Bernáth pomáhal při obracení pacienta.

Odpoledne je překvapená, že až do šesti hodin večer nás má být na oddělení pět. „Wow, tolik lidí tu ještě nebylo,“ rozzáří se jí oči. Dochází mi, jak velký problém s nedostatkem sester vlastně je. Na téměř třicet lidí totiž těch pět vlastně není moc. A to počítám i sebe, ačkoliv místy jen hloupě postávám na chodbě, protože ještě nevím, kam bych mohl zrovna přiložit pomocnou ruku.

Vojáka vylekal kardiostimulátor

S vojákem Kryštofem se seznamuji hned zpočátku, když do chladného sklepení nemocnice vezeme tělo muže, které jsme před pár momenty vložili do černého pytle. Na každé 12hodinové směně je tu jeden armádní příslušník, všichni jsou ze 42. mechanizovaného praporu v Táboře. Druhý den už místo Kryštofa slouží Fanda. Oba dva mládenci si ve Slaném zřejmě ještě pobudou: nemocnice jen před pár dny požádala o prodloužení pomoci armády. A v den, kdy jsem nastoupil, přišlo i vyhlášení stavu hromadného postižení osob.

Sestry mi později prozradí, že Kryštofa dříve v únoru potkal nepříjemný zážitek. Podobně jako později v mém doprovodu vezl do sklepa mrtvého, byl však tentokrát sám. Ve výtahu se nebožtíkovi v pytli začal dobíjet kardiostimulátor. Z pytle se tak ozývaly zvuky a mírně se hýbal. „Přišel zpátky s očima na vrch hlavy,“ usmívá se Monika, když mi krátkou historku vypráví.

Svou situaci tu ale rozhodně neberou lehkovážně. Nemají však na výběr, utápět se v depresích ze zoufalého stavu přeplněných nemocnic zkrátka nemohou. Proto mezi nimi panuje trochu nervózní pohoda, přátelsky se slovně pošťuchují a pobízejí k práci.

‚Ten pytel nevyhazuj’

Jsou to ale hlavně detaily, které mě drží pevně v realitě. Červené pytle s infekčním odpadem se během dne plní rychle, a proto když na jeden z nich na sesterně narazím, ptám se, zda ho mám jako ostatní odnést ke vchodu na oddělení, aby ho mohli odvézt do spalovny. „Tenhle ne, tam je pozůstalost. Rodina si to dneska vyzvedne,“ zní odpověď.

Sesterský kolektiv drží ve stavu pohotovosti rázná a zkušená staniční sestra Šárka. Člověk ji ale nejčastěji vidí spíše u počítače s papíry a telefonem v ruce. Všímám si, že nutná administrativa požírá členům oddělení slušnou porci času.

Lékař kontroluje vzorky pacientů na antigenní testy.

Lékař kontroluje vzorky pacientů na antigenní testy.

„Pane redaktore, tak jaký z toho máte pocit?“ ptá se mě Šárka během jednoho ze vzácných momentů, kdy je možné se na chvíli posadit k otevřenému oknu, protože povinnosti jsou prozatím splněné. „Jste hustý,“ vypálím na ni bez přemýšlení. Dva dny v overalu mi nakonec přišly vážně vyčerpávající. Že v takovém nasazení jedou prakticky denně už od loňského jara, si vůbec neumím představit.

Právě Šárka mi jako faktická šéfka oddělení popisuje, že zmírnění přívalu pacientů přišlo v poslední chvíli. „Sestry mi tu brečely. Jsme všechny zvyklé mít všechno perfektní, dělat všechno přesně, jak má být. Jenže to prostě nešlo, bylo toho na nás moc,“ říká mi staniční sestra.

I taková drobnost, jako že se čtyři hodiny nemůžete napít, vám práci hodně znepříjemní. Zvlášť když mám dojem, že jsem ze sebe vypotil pod overalem litry tekutin. Přímo na oddělení si totiž respirátor sundat nesmíte. Během přestávek, kdy ze sebe všechno oblečení svlékáme a v nových mundúrech jdeme do „obýváku“, si všímám, že holky tady už jsou na ten režim navyklé. Hlavně do sebe dostat něco k jídlu, dát si kafe a odpočívat. Když zrovna nemám zvídavé otázky, řadě z nich únavou poklesnou víčka.

Kromě toho, že tu hodně pacientů má problémy s dýcháním a musíme jim přidávat kyslík, je pro hodně z nich špatné neustálé polehávání na lůžku. Některé z nich mám proto za úkol rozchodit, pomáhá to rekonvalescenci a hlavně jim to pomáhá nevzdat souboj s nemocí v hlavě. Motivovat se mi daří seniora Karla, který byl právě tím „mužem ze šestky“, se kterým to údajně nevypadalo dobře. Chodím s ním chodbami interny, zatímco on je opřený lokty o pojízdné chodítko.

Nemocnice Slaný v době koronavirové pandemie.

Nemocnice Slaný v době koronavirové pandemie.

Sestry vědí, že hodně pacientům pomůže, když se s nimi mají čas pobavit, což ne vždy jde. Já od Karla zjišťuji, že v této nemocnici jednadvacet let pracoval. Na interně je už tři týdny, teprve před pár dny ale zjistil, že leží skutečně tady. „Nevěděl jsem, že jsem prakticky doma. Neřekli mi to, ty darebáci,“ vykládá mi pan Karel, když ho ukládám po procházce zpět do postele. Optimismem mě nabíjí i to, když mi řekne, že příště to zkusíme bez chodítka, jen s berlemi.

Přes den, po ranním shonu, je právě na takové rehabilitační činnosti čas. Dostane se dokonce i na kosmetickou část. „Mám ráda, když mám pacienty hezky upravené,“ vysvětluje mi Cecílie, které nikdo neřekne jinak než Cilka, zatímco rozmazává pěnu jednomu z pacientů po tváři. Na oddělení je sice k dispozici běžný holicí strojek, ale Cilka si i tak dává záležet a pány holí žiletkou.

„To se nebojíte?“ žertuji se sedmdesátníkem panem Josefem, jehož mladá medička právě zbavuje strniště. Dostane se mi od ní varovného pohledu. „Taková krásná a milá holka a ty na ni takhle,“ vyhubuje mi pan Josef.

Snad je to instinkt, ale člověk dostane při práci s pacienty rychle nutkání být co nejpřátelštější. Někteří jsou totiž na pokoji sami a jediní lidé, s nimiž jsou v kontaktu, jsme my, zabalení do ochranné vrstvy, hlava skrytá za štítem a respirátorem. Nejčastější prosba pacientů tak byla jasná: „Já chci domů, pusťte mě domů.“

Přetáčení pacientů je fuška

V obou dnech se zhruba na hodinu ocitnu na covidovém oddělení ARO. Tady je to úplně o něčem jiném. Pětice lůžek je obsazená pacienty v umělém spánku bezvládně ležícími na postelích. Od nich vede snad tucet hadiček a drátků k několika přístrojům nad jejich hlavami.

Jedna věc mě zarazí hned na první pohled. Není to vlastně ani vysoký věk, jenž zdejší pacienty spojuje. Je to obezita. To je i důvod, proč jsem na oddělení povolaný společně s dobrovolníkem Pepou, který jinak pracuje ve Slaném jako záchranář. Pomáhat na covidové oddělení chodí ve volném čase. „Dneska jsem tady, zítra mám čtyřiadvacítku na záchrance a pak zase sem. Když už si je sem navozím, tak se o ně taky postarám,“ říká mi záchranář s potetovanými pažemi s úsměvem, který tuším pod respirátorem.

Právě kvůli obezitě jsme s Pepou tady. Ležící pacienty je nutné každý den otočit ze zad na břicho a obráceně, to kvůli proleženinám. Ale tým na ARO složený čistě ze sester by s pacientem o váze 140 kilogramů bojoval marně.

Na obracení žádné zvláštní vybavení nemají, jde o čistě fyzickou práci. Potřebný trik pochopím rychle. Bezvládné tělo je nutné nejdříve vyložit podpůrnými polštáři a molitany, pro obezitu příznačné objemné břicho je totiž nutné pod pánví a hrudníkem něčím vyrovnat. Přes pacienta přetahujeme prostěradlo, které se za moment už ocitne pod ním.

Na sestrách je vidět jejich pečlivost, když si jedna z nich všimne, že modré pruhy po stranách látky jsou obráceně. „Dali jste ho naruby, otočte to. Jestli pod ním to prostěradlo bude naruby, tak se picnu,“ hudruje jedna z důkladných sester na ARO.

Lékaři mají běžně odslouženo k 300 hodinám měsíčně.

Lékaři mají běžně odslouženo k 300 hodinám měsíčně.

Pak už horní i spodní prostěradlo pevně rolujeme do sebe a vytváříme tím na obou stranách pacienta madla, kterým personál říká štrúdl. „Na tři půjdeme k nám na stranu a pak ho otočíme k vám,“ udílí pokyny na druhé straně postele primář Náprstek. Za našeho funění je během pár okamžiků hotovo a pacient je přetočený. Jen přístroje začínají výhružně pípat a syčet, některé hadičky totiž během otáčení vypadly. „Díky, chlapi, bez vás bychom to nedali,“ říká nám na odchodu primář.

‚Poslala bych je sem’

Tým sester je trochu nervózní, když jim ve středu říkám, že zítra za mnou přijede i fotograf. Žádná nechce být na fotkách, ale pak uznávají, že v ochranných oblecích je nikdo stejně nepozná.

Zvídavě se ale vyptávají oplátkou na moji práci, jestli třeba jako novináři mluvíme s politiky. Řeč přijde i na demonstranty, kteří láteří na protiepidemická vládní opatření.

„Já bych je všechny poslala sem, ať si to ti blbci zkusí,“ hartusí sestřička Monika, zatímco se o pauze posilňuje chlebem se šunkou. Demonstrantům prý vážně nerozumí. O to méně poslanci Lubomíru Volnému, jenž ve sněmovně dlouhodobě odmítá nosit roušku. „Přitom s jeho postavou je zrovna on echt rizikovej,“ říká mi zdravotnice.

Redaktor serveru Lidovky.cz pracoval dva dny v přetížené nemocnici.

Redaktor serveru Lidovky.cz pracoval dva dny v přetížené nemocnici.

Po dvoudenním pobytu na covidové interně „áčku“ odjíždím s bezbřehým obdivem k lidem, kterým spadla celá pandemie na ramena a vymačkává z nich poslední měsíce zbytky sil.

I když mi všechny sestry neustále opakovaly, jak je štve, že jsem se netrefil do těch nedávných pekelně krizových dnů, stejně před nimi a všemi jejich kolegyněmi z celé země smekám klobouk. Minimálně desetitisícům lidí totiž svojí nenápadnou pílí zachránily život, mnohým ho třeba i výrazně prodloužily. Rázem se staly jedním z hlavních důvodů, proč doufám, že kombinace vakcín a disciplíny při dodržování nutných opatření Česko co nejrychleji vyvede z covidového tunelu. Nejen sestřičky ze Slaného by to už vážně potřebovaly.

Michal Bernáth

Autor

Michal Bernáthmichal.bernath@lidovky.czČlánky

Lékařské špičky v kauze obřích pojistných podvodů. Hrozí jim až 10 let

Pojistky před soudem. Případem rozsáhlých pojistných podvodů se škodou zhruba... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Uznávaní doktoři „léčili“ neexistující zranění. V kauze tří stovek pojistných podvodů za 50 milionů korun je obžalováno...

Procházku vypnu, slibuje Rakić. Uznávaný sudí analyzuje: Dokázal by to, ale...

Rakušan Aleksandar Rakic si už Jiřího Procházky všiml. A chce mu v UFC srazit... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Z Jiřího Procházky se mezi konkurenty polotěžké váhy UFC (93 kg) stává žádané zboží. O novou dvojku divize si hlasitě...

Nejproočkovanější země světa zavádí tvrdá opatření. Covid mají i očkovaní

Ruská vakcína Sputnik V. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Na Seychelách vyskočil součet všech případů za více než rok pandemie v posledních třech dnech o třináctinu. Problém je...