Vúvodu Posedlých píše mladé Maje její matka dopis: „Jestli se mýlím, jestli prostě nemůže pochopit vás mladé taková stará žena jako já, vychovaná v jiné době a žijící jinými ideály, tak mi to odpusť. Jistě chápeš, jak mě takové dohady trýzní. Svět je dnes pro mě každým dnem hroznější a záhadnější.“ Jistě něco takového slyšel jako mladý téměř každý - od své babičky, dědečka či jiného seniora. A jistě něco podobného bude každý říkat svým vnukům, budou-li jací.
Ostatně co se týče Witolda Gombrowicze, fakt, že neměl děti, natož vnuky, jako by byl jedním z důsledků - nebo to byla příčina? - toho, že si do konce života podržel poetiku „nezralosti“. A tak zůstal rozkročen mezi moderní Majou a její matkou, příslušnicí zanikající polské šlechty.
I Witold Gombrowicz (1904-1969) byl zemanský synek a - stejně jako Maja -holdoval tenisu: „Zapsal jsem se do sportovního klubu Legie a dokonale jsem tam zapadl - to znamená, že klubová atmosféra, rivalita, hierarchie vznikající mezi hráči, to všechno způsobilo, že se tenis pro mne stal něčím mnohem vznešenějším, než byla má dosavadní amatérská vystoupení na různých venkovských ,kurtech‘.“
Jako autor byl však velkým sólistou, do žádného klubu nepatřil. Nicméně se dá říci, že svým dílem spíše náležel do „starých časů“ - kdy vzniklo mnoho moderních, nadčasových děl.
Působit na nejnižší pudy Po debutových povídkách, románech Ferdydurke, Trans-Atlantik, Pornografie, Kosmos a dalších knihách nyní česky vyšel i román, který Witold Gombrowicz psal krátce před druhou světovou válkou. Tehdy už měl za sebou vydání svého nejproslulejšího opusu Ferdydurke (1937).
Posedlé publikoval v novinách na pokračování - a pod pseudonymem. To ovšem není jediná odlišnost tohoto textu v rámci Gombrowiczova románového díla. Autor se ve Vzpomínkách na Polsko či v knižním rozhovoru Testament často uchyloval k interpretování vlastních románů. Lze to vnímat jako projev sebestřednosti stejně jako výraz zoufalství člověka, kterému okolní svět nerozumí...
O Posedlých však Witold Gombrowicz nikde přímo nemluví - ačkoliv jde o jeho román nejrozsáhlejší. Ve Vzpomínkách na Polsko nicméně najdeme pasáž, která by docela dobře mohla být receptem stojícím na počátku tohoto díla: „Román pro masy - román, který bude opravdu ,jejich‘ románem - se musí udělat z toho, co se masám doopravdy líbí, z toho, čím masy žijí. Musí působit na ty nejnižší pudy. Musí být výplodem zkažené, kalné, podřadné představivosti. Musí se udělat ze sentimentu, chtíčů, hlouposti... Musí být temný a nízký.“
Posedlí se z kontextu Gombrowiczova díla vymykají také způsobem vyprávění -namísto obvyklé ich-formy se v nich objevuje takzvaný vševědoucí vypravěč. Witold Gombrowicz a vševědoucí vypravěč? Lze si představit větší protiklady?
Láska a boj nepomine Nedávno v rámci cyklu Zlatá šedesátá Jan Švankmajer přinesl zajímavé srovnání. Řekl totiž, že režiséři, kteří točí reklamy, vyčítají starším kolegům, či dokonce svým otcům, že se zapletli s režimem, přitom oni jako tvůrci reklamy vlastně dělají totéž.
Jak je to tedy s Posedlými, které Witold Gombrowicz napsal na zakázku, pro peníze, a v nichž se snažil strefit do vkusu masy? Máme jeho čin srovnávat s těmi, kteří psali později verše o Stalinovi? To asi ne.
Daleko nosnější bude pravděpodobně srovnání Gombrowiczova „románu pro služky“ s českými meziválečnými autory. Karel Čapek v Marsyovi (1931) napsal text s názvem Poslední epos čili Román pro služky: „Dělejte si co chcete: jediné, co člověka bude zajímat až do skonání světa, je boj. A láska. Vše ostatní je pomíjivé. Psychologie, pacifismus, sexuální otázka, sociální problémy a všechny ostatní věci pominou, ale láska a boj nepomine.“ Po vzoru laciných románků Karel Čapek, Josef Čapek či Karel Poláček také psali do novin (do Lidových novin) romány na pokračování - a když pak vyšly knižně, přesazení z jednoho média do druhého jim neuškodilo. Ani při jejich dnešním čtení nám neustále bezděčně nenaskakuje myšlenka, že původně vyšly v novinách - a když už, tak nikoliv jako něco negativního, naopak s jistou nostalgií.
Ještě jeden český příklad: Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou lidovým čtením a zároveň vynikajícím moderním románem. V tom mají jistě navrch nad dalšími velkými romány tohoto období: ať už nad Odysseem Jamese Joyce či Mužem bez vlastností Roberta Musila... A rozpětí mezi kvalitními, hledačskými díly a zábavnou literaturou jako by se od té doby stále zvětšovalo.
Až mnohem později přišel Umberto Eco s romány pro „obyčejného“ čtenáře i literárního fajnšmekra. Tedy jaksi vědecky se snažil stvořit román podobný tomu, který napsal Jaroslav Hašek - ostatně také vycvičený lety psaní pro noviny - bez jakýchkoliv teoretických spekulací.
V Posedlých se tedy láme víc než jen starý svět šlechty v nový svět moderních mladých s raketou v ruce. Tato próza ukazuje rovněž bod, v němž se lámala literatura -alespoň co se týče 20. století.
Witold Gombrowicz se ve svých románech nesnažil o nějakou záměrnou složitost, aby tak demonstroval vlastní genialitu. O tom může svědčit třeba věta z Ferdydurke: „...tvrdím, že čím je názor tupější a omezenější, tím je pro nás důležitější a palčivější, zrovna tak jako nás trápí těsná bota víc než bota pohodlná.“ Či zmínka v úvodu Pornografie: „...dokonce to možná bylo zpočátku myšleno trošku jako próza po vzoru laciných románků Rodziewiczówny nebo Zarzycké...“ Ztížená možnost ovládání rtů Zmíněné romány nicméně za autorova života v širší známost nevešly, zůstaly „exkluzivním“ zbožím. Vedle toho tedy vznikli Posedlí, které četli v novinách služky i taxikáři. Zároveň to ovšem Gombrowicz tak docela není. Autor se opravdu snaží dostát žánru, splétá složitý děj, k němuž mu dopomáhá odvaha hrdinů stejně jako atraktivní prostředí starého hradu, kde se strašidelně hýbe ručník. Už ten ale napovídá, že i zde najdeme určitá gombrowiczovská vyšinutí. Když tenisový trenér Leščuk kvůli Maje zabije veverku, připomene to třeba visící vrabce a kočku z románu Kosmos. A tato „vizuální dvojčata“ pak mohou mít vazbu i na mladé postavy z Pornografie...
Čtenář Gombrowiczových děl by autorství Posedlých bezpečně určil nejspíš podle jedné pasáže, v níž se - pro Witolda Gombrowicze typicky - jedna část těla osamostatňuje: „Měl pocit, jako by své rty přestal ovládat, jako by se mu proměnily v nějakého odporného živočicha, který se - na něm - pohybuje sám.“
Nicméně nebýt toho, že Posedlé napsal Witold Gombrowicz, dnes by je asi nikdo do češtiny nepřekládal. Na druhou stranu si podobný komfort po tak dlouhé době, kdy zde nesměl vycházet, tento autor zaslouží. Při čtení Posedlých si lze alespoň opět uvědomit výšku a hloubku jeho ostatních románů.
A při čtení pasáží, které se odehrávají ve varšavských ulicích, pak také to, že krátce po dopsaní „románu pro služky“ Witold Gombrowicz šťastně před válkou ujel do Argentiny, kde potom ovšem nešťastně zůstal, neboť se Polsko dostalo do sovětské sféry vlivu. A tak už válkou zničenou a nově postavenou Varšavu nespatřil. Opravdu to byl člověk ze „starých časů“, který shodou okolností přežil válku, takže se dočkal doby, kdy už služky v Polsku nebyly. Doby, která už patřila jiným slouhům.
***
KNIHA TÝDNE
Posedlí
Witold Gombrowicz Přeložila Helena Stachová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2009. 337 stran.
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Autor je redaktorem LN
