Renomé Československa proces s Tukou uškodil. O vině slovenského politika lze sotva pochybovat, obstarávání svědků ale vázlo. Vojtecha Tuku poslala československá justice po druhé světové válce na smrt. Před soudem v Bratislavě ovšem budoucí premiér Slovenského štátu stál již v roce 1929 a odešel od něj s patnáctiletým trestem za úklady proti republice a vojenskou zradu ve prospěch Maďarska a Německa. Na trest si vystudovaný právník Tuka „zadělal“ v lednu 1928, kdy v časopise Slovák uveřejnil článek V desiatom roku Martinskej deklarácie. V něm tvrdil, že Martinská deklarace má tajný dodatek, podle kterého se Slovensko připojilo k českým zemím na pouhých 10 let, brzy nastane stav vacuum iuris (prázdnota práva), a na Slovácích proto znovu je, aby volili, jestli chtějí, či nechtějí sdílet společný stát s Čechy.
Článek vyvolal skandál, Hlinkovi ľuďáci svého poslance Tuku nakonec podpořili. Jiný slovenský poslanec Milan Ivanka na něj ale podal trestní oznámení s tím, že Tuka připravuje odtržení Slovenska. Vyšetřování se rozjelo. V listopadu 1928 vydala Tuku ke stíhání sněmovna, v lednu 1929 ho zatkla policie a proces podle zákona na ochranu republiky začal v Bratislavě v pondělí 29. července v osm hodin ráno.
Tvár je pokojná, vážná Nejdřív do síně vešel trestní senát pod vedením Jána Terebessyho, pak eskorta přivedla tři obžalované v čele s děvětačtyřicetiletým právníkem Tukou. „Tvár je pokojná, vážná a vlúdne odpovedá na pozdravy známych,“ napsal o Tukovi Slovák.
Státní prokurátor Bořický poté přečetl obžalobu. Tuka podle ní v letech 1923 či 1924 navázal ve Vídni kontakty s maďarskou a německou tajnou službou a dodával jim za peníze vojenské informace – o výzbroji a síle československé armády či četnictva. Tuka se navíc podle obžaloby podílel na založení polovojenské organizace Rodobrana, jejímž cílem byla příprava odtržení Slovenska od zbytku republiky. Spolu s Tukou stáli před soudem ještě dva novináři a činovníci Hlinkových ľuďáků – Antonín Snaczký a Šaňo Mach.
Po přečtení obžaloby se Terebessy Tuky, zeptal, jestli se cítí vinen. Ten podle Slováka silným hlasem odpověděl: „Nie som vinný. Nič som nespáchal, čo by bolo na škodu môjmu národu a môjmu štátu.“ To byl ale jen začátek a Tuka řečnil celých následujících pět hodin. Obžalobu odmítl, špionáž prý nikdy neprováděl a o odtržení Slovenska a vyhnání Čechů neusiloval. Tuka připustil, že je „autonomistom z vedeckeho presvedčenia“, ale odmítl, že by byl protičesky zaměřený, a dal k dobru příhodu, kdy údajně bránil přeložení jednoho českého úředníka zpět do Čech z přesvědčení, že dobrý Čech může pro sblížení obou národů hodně vykonat. „Takto hľa som začal vyháňat Čechov zo Slovenska,“ stěžoval si. Bella, či Vojtech?
Tuka probral i svůj původ, když vyvracel tvrzení obžaloby, že až do roku 1918 byl daleko více Maďarem než Slovákem a neuměl pořádně slovensky. To Tuka odmítl s tím, že mu „v žilách neprúdí ani jediná kvapka maďarskej krve“, a fakt, že se za Slováky v monarchii nijak nebil, omlouval tím, že byl existenčně závislý na maďarských univerzitách, na kterých vyučoval mezinárodní právo. České Národní listy ho přesto v průběhu procesu důsledně titulovaly po maďarsku – Bella Tuka.
Po výpovědích Macha a Snaczkého přišli na řadu svědci. Bylo jich celkem 153. Nejdůležitější z nich byl bývalý Tukův spolupracovník Karol Belanský. Ten před soudem podrobně popsal kontakty s cizími rozvědkami ve Vídni a dodal, že pro Tuku připravoval plán převratu na Slovensku. Zdaleka ne všichni ale svědčili tak ochotně. Svou výpověď před vyšetřovacím soudcem, ve které vyprávěl, jak vozil do Maďarska informace a zpět peníze, odvolal třeba Karol Stöger. Odvolal i čtyřiadvacetiletý Michal Mráz, který si v Terezíně odpykával trest za špionáž. „Velitel veznice... naliehal na mňa, bol som týraný, vyhrožovali mi smerťou, ak nebudem svedčiť proti Tukovi,“ řekl Mráz doslova.
Proces se táhl dva měsíce a do finále dospěl až na podzim. 30. října pronesl Tuka svoji závěrečnou řeč, kterou Národní listy popsaly slovem zklamání, naopak Slovák ji vychválil jako „veľkolepou“. O konkrétních obviněních Tuka moc nemluvil, tvrdil jen, že svědky procesu úřady ovlivnily, a nejvíc se věnoval sobě a Slovensku. Tuka odmítl, že by se spolčil s Maďary a chtěl odtržení od Československa. Šlo mu prý jen o autonomii a revizi soužití Čechů a Slováků. „Týmto procesom začala sa revízija. Tento proces otvoril oči ľudu,“ tvrdil sebevědomě. Vzávěru své řeči pateticky nabídl, že by kvůli shodě mezi oběma národy a kvůli zajištění práv Slováků obětoval nejen svobodu, ale i život. Ve slovníku a pak „naostro“ Rozsudek Terebessy vynesl 5. října, zhruba o měsíc ho však předešel Kočího malý naučný slovník, ve kterém už v září k velké nelibosti Slováka stálo, že Tuka byl odsouzen pro velezradu. Skutečný rozsudek se od toho „slovníkového“ nijak zvlášť nelišil, když soud Tukovi za špionáž a organizování Rodobrany uložil 15 let vězení, Snaczkému pět let a Macha osvobodil. Hlinkovi ľuďáci vzápětí odešli z vládní koalice a vyvolali politickou krizi. O oprávněnosti rozsudku lze sotva pochybovat, což víceméně potvrdily i maďarské archivy. Proces přesto renomé Československa uškodil, obstarávání důkazů se totiž kontrarozvědce a policii moc nevyvedlo. „Ukázalo se – a začala o tom psát i cizina –, že proces byl připraven a proběhl ledabyle, někteří narychlo shánění svědci byli nepřípustně ovlivňováni, jiní byli krajně nedůvěryhodné osoby, jistým z nich byly poskytnuty peněžní a hmotné výhody,“ napsal ve svém Boji o hrad český historik Antonín Klimek.
Tuka se díky amnestii dostal na svobodu v roce 1937. Akorát včas. Už v říjnu 1939 se stal na příštích pět let premiérem Slovenského štátu. Na konci války nemocný Tuka utekl do Rakouska, Američani ho ale vydali, a tak se v létě 1946 konal nový proces. Za rozbití republiky, pronacistickou politiku a lví podíl na deportacích slovenských Židů na smrt jej Národní soud v Bratislavě odsoudil k trestu smrti a 20. srpna 1946 jej kat popravil.
***
Velitel veznice podplukovník Adolf Vlach naliehal na mňa, bol som týraný, vyhrožovali mi smerťou, ak nebudem svedčiť proti Tukovi
