Před čtyřmi lety nastal v českém tanci velký třesk. Objevila se skupina TOW, jejíž existence a podstata byly od počátku určeny choreografkou Petrou Hauerovou, renesančním umělcem v oblasti rapové subkultury Vladimirem 518, hudebníkem Davidem Vrbíkem a kameramanem Jiřím Málkem. Jejich představení Noční můra z roku 2004, kombinující novinky světelného designu, laserů a pohybu lidského těla, vyrostlo jako elektronická květina z počítačové estetiky nového tisíciletí a představilo něco do té doby v oblasti tance zcela unikátního.
Vzápětí, v roce 2005, instalovala TOW na taneční scénu Turingovo zařízení (choreografie Turing Machine), které pracovalo na podobných principech jako prestižní Cenou Sazky oceněná Noční můra. Pak ale nastala dlouhá pomlka.
Až teprve letos vyráží rostlina TOW dlouhými, silnými šlahouny znovu a svou sítí zářících vláken opět vytváří z jeviště nekonečný kybernetický prostor. Teorie je vlastně jakýsi světelně-pohybový komiks bez hlavního hrdiny a disponuje takovou silou, že vás až fyzicky pohltí.
Rozvibrované smysly Tělo diváka je atakováno již první vteřiny představení. Dunivá hudba zasáhne kosti, svaly, kůži a rozvibruje smysly, jako bychom se ocitli na extrémně ozvučené diskotékové party.
V tom se do hry dostávají i divákovy oči. Na scéně se objevuje kolečkové elektrické křeslo, na kterém se v bolestných šocích zmítá mužské tělo. Tento rychlý flash zmizí a opodál se roztančí soustředné světelné kružnice připomínající obraz trojrozměrné prolézačky koule známé z dětských pískovišť.
V jejích pulzujících tvarech se rýsuje jakýsi objekt připomínající zavěšený pytel. Fantazie začíná pracovat naplno. Když se z visícího zámotku začne pomalu odvíjet tělo tanečnice zachycené ve výšce pouze za jednu nohu, pochopíme, že tvůrci Teorie si s naším vnímáním ještě pěkně pohrají.
Teorie jitří senzory imaginace a železnými kleštěmi otevírá dveře nevědomí. Chvílemi je drsná, agresivní a neúprosná. Jako ultranásilník Alex z Kubrickova filmu Mechanický pomeranč jsme nuceni sledovat detailní projekci pitvy oční bulvy, kterou si přímo na scéně provádí mužská postava sama na sobě. V jiném „slajdu“ se v zeleném záření neonů vyskytneme na neznámém místě podobném chodbě prázdného parkoviště a stáváme se svědkem brutální vraždy. Bezmoc a týrání, bolest, bezdůvodná agrese, strach... i tak chorá je lidská mysl. Teorie má tolik poloh, kolik substancí má divákova duše. Přináší tedy i momenty, které nás omámí a pohladí jako blahodárná hudba sfér. Visící žena-pavoučice se jemně pohupuje, roztáčí a svíjí se a její pružné tělo za zvuků cikád obmotávají paprsky světelné příze. Jindy se nad scénou rozplyne proud rudé mlhoviny, do které se jako do klidné galaktické řeky zanořuje muž odplouvající do dálky neznámých světů.
Bytosti z jiných planet jako noční můry i šeptání ze sna V oblasti našeho nevědomí se toho skrývá mnoho, hlavním zdrojem informací o této tajemné substanci lidského bytí jsou ale sny. A o nich toho skupina TOW ví dost na to, aby nás donutila je s nimi prožít. Na scénu posílá jakési bezpohlavní bytosti z jiných planet. Zejména jejich kostýmy jsou v podstatě samostatnými výtvarnými díly – bílý kostým, hlavová část prodloužená do tvaru homole... Někdy jsou to postavy z nočních můr, které divoce sekají prapodivnými tupými nástroji. Jindy se zahalí do oblaku klidného oparu a objeví se jako šeptání ze sna.
Nové dílo skupiny TOW velmi dráždivě „masíruje“ divákovo ego, fantazii, a hlavně chápání umění vůbec. Nejde tu totiž ani o tanec, ani o divadlo, o výtvarné umění, film, hudební projekt, horor či komiks, ač jsou všechna tato slova v recenzi použitelná. Jde totiž o umění, které si může dovolit vybrat z každého oboru něco a stvořit dílo zcela nového žánru.
HODNOCENÍ LN ****
TOW: Teorie
Choreografie, scéna, hudba, světla, kostýmy, laser, video: TOW – Petra Hauerová, Vladimir 518, David Vrbík, Jiří Málek Spolupráce na kostýmech: Eva Brzáková, Monika Havlíčková, Lepton Účinkují: Petra Hauerová, Zuzana Sýkorová, Ondřej Lipovský Premiéra: 4. 10. 2008 divadlo Ponec
Když se z visícího zámotku začne pomalu odvíjet tělo tanečnice zachycené ve výšce pouze za jednu nohu, je jasné, že si tvůrci Teorie s divákovým vnímáním ještě pěkně pohrají
