Sobota 20. července 2024, svátek má Ilja
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Teorie konfiskace

Česko

DRAMATA A FRAŠKY EKONOMIE díl XXIX.

PAVEL KOHOUT spisovatel a dramatik

SE PTÁ

PAVLA KOHOUTA ekonoma

Milý jmenovče, srovnání Evropské unie s římským impériem, které ztratilo obranné instinkty a stalo se pak snadnou kořistí barbarů, mě straší už dlouho, ale budu o něm přemýšlet jinde, abych nerušil Tvé vyučování. Z minula ještě zůstává nezodpovězena část otázky: kdo, jak a proč daň vyměřuje, aby nejlépe plnila daný účel, který se jistě mění. K čemuž se druží podotázka, jak je to s daní z příjmu, která u nás právě zažila krátký výlet v superhrubou mzdu a zase zpátky. Jak tomu rozumět a nebýt tím zmaten?

Kdo, jak a proč vyměřuje daně? Ale co to vlastně daň je? Technicky vzato jde o odnímání peněz občanům nebo firmám pod pohrůžkou násilí. Ovšem ozbrojené přepadení či výběr výpalného je ve své podstatě totéž. Kde je tedy rozdíl?

Povrchně vzato výběr daní probíhá v souladu se zákonem, zatímco přepadení nikoli. Ale podle zákona probíhala řada velekrádeží, včetně pobělohorských konfiskací, zabavování židovského majetku, znárodňování a tak dále. Právní konstrukce, které měly zdůvodnit vyvlastňování, byly často velmi důmyslné. Když si například Britové hodlali přivlastnit Austrálii, bylo třeba vymyslet právní důvod. Británie byla tehdy již právním státem, takže nestačilo jen prohlásit, že tato země ode dneška patří nám. Britští právníci tedy přišli s doktrínou terra nullius, země nikoho. Území, které nejeví známky kultivace, nepatří nikomu. Jelikož původní Austrálci neměli města, silnice ani pole, jejich země byla prohlášena za nikým nevlastněnou, a tudíž volnou pro kolonizaci.

Na našem území dobře známe učení o „historické nutnosti společenského vývoje směrem ke zespolečenštění výrobních prostředků“. To je ještě chatrnější právní doktrína než terra nullius. Vyznavači vousatého proroka z Trevíru ji ovšem aspoň do jisté doby věřili, protože vypadala velmi vědecky. Když se státu zachce peněz či majetků, vždy si to umí zdůvodnit. Bez ohledu na režim. Ale kde je tedy podstatný rozdíl mezi loupeží a daní?

Odpovím nejprve nepřímo. V evangeliu podle Lukáše je uvedeno Ježíšovo podobenství o farizeovi a publikánu. Farizeus se modlí takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo jako i tento celník…“ Proč právě celníci měli v novozákonních dobách takto špatnou pověst? Protože cla byla vyměřována podle libovůle úředníků a nemalá část vybraných prostředků šla do jejich kapes.

Co odlišuje daň od loupeže, je pořádek a předvídatelnost. Poplatník i plátce musí včas vědět, kolik budou platit, za jakých podmínek a kdy. Prostor pro libovůli (či zvůli) úředníků a vládců má být minimální. To však není vše.

Daň musí být na rozdíl od loupeže spravedlivá. Daňovou spravedlnost lze kupodivu snadno definovat. Adam Smith uvádí pravidla optimálního zdanění v Bohatství národů z roku 1776. Pravidlo číslo jedna: Občané každého státu by měli finančně podporovat vládu pokud možno proporcionálně podle svých schopností.

To znamená, že kdo vydělá sto liber ročně (ve Smithově době slušný příjem), měl by zaplatit na daních třeba deset liber. Kdo vydělá tisíc, měl by zaplatit sto liber, a tak dále. To je takzvaná vertikální daňová spravedlnost: daně jsou úměrné příjmům. Dále existuje tzv. horizontální daňová spravedlnost: nemá záležet na povaze příjmu, zda jde o mzdu, výnos z pronájmu, výnos z podnikatelské činnosti anebo třeba autorský honorář.

V praxi se zásady daňové spravedlnosti málokdy dodržují důsledně. Nejchudší vrstvy obvykle neplatí daně z příjmů, zatímco nejbohatší bývají ve většině zemí obtíženi válečným reliktem, progresivní daní. Závisí i na povaze výdělečné činnosti, takže zaměstnanci závidí osobám samostatně výdělečně činným možnost daňové optimalizace, zatímco živnostníci závidí zaměstnancům placenou dovolenou, stravenky, klid a nohy v teple.

Až do druhé světové války platily daně z příjmu jen vyšší vrstvy. Výběr od širších vrstev by se ani nevyplatil kvůli administrativě. A navíc by daň z příjmů nebyla populární. V roce 1942 však americký Kongres prudce zvýšil daně kvůli válce.

Daně z příjmů se měly dotknout desítek milionů Američanů, kteří je doposud nikdy neplatili. Výzkum ovšem ukazoval, že jen pět milionů ze 34 milionů osob, které měly povinnost zaplatit daň k datu 15. března, mělo skutečně naspořenou potřebnou částku. Ministerstvo financí se děsilo představy, že bude nutno zatýkat pro neplacení daní miliony lidí.

V tomto okamžiku se do hry vložil Beardsley Ruml, poradce prezidenta Roosevelta. Ve své dřívější funkci finančního ředitele obchodního domu Macy’s si povšiml, že zákazníci neplatí rádi velké položky, ale splátkové prodeje jim nevadí. Navrhl, aby zaměstnavatelé pravidelně strhávali zálohy na daně z příjmu z výplat zaměstnanců. Zrodil se systém zálohových plateb, který umožnil podstatně zvýšit objem vybraných daní, aniž by budil protesty veřejnosti. Po válce se rozšířil po celém světě.

Aby poplatník měl pocit, že platí méně, byla část daňové povinnosti formálně převedena na zaměstnavatele. Hrubá mzda tedy zahrnuje daně a odvody placené zaměstnancem, superhrubá zahrnuje vše. Zaměstnanec ale nakonec stejně zaplatí všechno, i když o tom neví.

Současný systém daní z příjmů je tedy velmi komfortní, aby si poplatník skoro neuvědomil, že platí. Skoro jako půjčka od Home Creditu nebo Providentu!