"Směju se tý situaci,“ říká František Soukup, když si přisedá ke mně k fotografu Ondřejovi na zahrádku malostranského podniku Campanulla poblíž Lennonovy zdi. Nedaleko odsud, u Karlova mostu, totiž skladatel a syn hudebníka Ondřeje Soukupa a textařky Gábiny Osvaldové bydlí. „Jsem s Malou Stranou sžitý, od roku 1996 tu bydlím,“ říká František Soukup, který jako by z oka vypadl svému mediálně známějšímu otci, „podle mě Malá Strana čeká na své objevení. Považuju ji za takovou mírně utajenou vesnici v Praze.“
Pravda, majitelé podniku nás přicházejí pozdravit a neustále se během rozhovoru vyptávají, zda jsme spokojeni. Takovou pozornost jsem zažila jen při povídání s Tomášem Hanákem (když hrál v televizním seriálu) či Vojtou Kotkem (když hrál v televizním seriálu). Povídáme si den před parlamentními volbami a na náladě pana majitele to je znát. „Víte, koho nevolit?“ říká a poklepává na oranžový ubrus na dřevěném stole. Kapela Nightwork bude během voleb v Ostravě, ale její členové si zodpovědně vyřídili voličské průkazy.
* S kapelou jste natočili klip Vyměňte politiky. Zajímáte se o politiku?
Nezajímám, protože mi vždycky zkazí náladu. Přitom jsem studoval politologii, takže bych se o ni zajímat měl. Ale nemám na to sílu. Když otevřu noviny, rozčílí mě to.
* Koho volíte?
To vám neřeknu – za dva roky se třeba z té strany vyklubou pazdráti, a jakej jsem byl. Byla by ostuda nejít k volbám, když tu ta možnost je. Vždyť my nemohli volit čtyřicet let, a když teď můžeme, stejně nevolíme. Lidi, kteří jsou nuceni žít v totalitě, by si o nás určitě mysleli, že jsme blázni, když je nám jedno, kdo tu bude vládnout.
* Proč to tak je?
Za tu skepsi můžou politici, ale můžeme si za ni částečně i my, že jsme je nechali dělat si, co chtějí. Myslím, že je to trošku tak, jako že my jsme rodiče a politici naše děti. Když rodiče nechají děti, aby zlobily, otravovaly, dělaly bordel, děti svou šanci využijou.
* Co vám vadí na české společnosti?
Nerad používám silná srovnání. Každý stát má svá specifika. Češi podle mě nejsou špatní, máme ale malou národní hrdost. Nejsme zas tak malý stát, i podle geopolitického zařazení jsme středně velká země. Měli bychom víc držet pospolu. Ano, Češi by mohli určitě být otevřenější, přátelštější, ale tohle je typické spíš pro jižní národy. A ještě jedna věc mi vadí, že tu není jedinej autoservis, kde by vás neokradl mechanik, všude samej levák.
* Vaše kapela Nightwork má za sebou zatím jednu desku, už několikrát jste mluvili o další. Kdy bude?
Kluci o ní mluvili... Měla by vyjít v říjnu, je skoro hotová, jen se musí doaranžovat. Nemáme vydavatele, děláme si ji sami, takže nad sebou nemáme bič, který by nás tlačil do stanoveného termínu.
* Na první desce jste měli písničku o včelce Máje Respectmaja. Co si ještě z 80. let vybavujete?
Františka Janečka a borce z jeho stáje, jako byli Pepíček Melen a Markéta Muchová. Protože my skrytě obdivujeme jeho tvorbu, tak se naše nová deska jmenuje Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa. Máme tam i singl Tepláky, jenž opěvuje módu tepláků a zdůrazňuje kvality této textilie.
* František Janeček rozhodně stojí za zmínku.
Pozor, doktor (důrazně) František Janeček.
* Co vás ještě kromě doktora Janečka a Pepy Melena inspirovalo?
Je tam písnička Kim Čong-il aneb Válka atomů, která oslavuje světové úspěchy Kim Čong-ila. Potom Dřevosústruhár, což je slovenské R’n’B. Rozhodli jsme se trošku podpořit naše slovenské bratry. Bude tam Slunce v duši, věc k filmu Ženy v pokušení, ta už je v rádiích. A pak DYKtátor, kde se Vojta Dyk chvástá, oslavuje se a v refrénu zpívá „Dyk, Dyk, Dyk“.
* Máte nějaká očekávání, až deska vyjde?
Nečekáme na nic. Hrajeme a budeme rádi, až deska bude hotová. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel – první desku jsme vydali v roce 2006, začala se prodávat až na konci roku 2008. Takže co čekat po týhle zkušenosti, když naše první deska hnila dva roky ve sklepě. Dařilo se jí až poté, co jsme na ni dodali Gaye (Globální oteplování – Jsem gay) a Vánoční čas.
* Co se vám líbí z české hudby?
Co se mi líbí? Ty vole... (dlouho přemýšlí) Líbí se mi texty Xindla X, přijdou mi bezva. Strašně se mi líbí Nohavica a pak Voskovec a Werich, baví mě i tenhle druh muziky.
* Desku si vydáváte sami. Kde sháníte peníze?
Máme sponzory a pak samozřejmě koncertujeme a pracujeme. Příjmy tak nějak patláme dohromady.
* Co děláte za práci?
Máme firmu, která dělá pronájmy a prodeje nemovitostí, produkci a zajišťování koncertů či večírků a například se stará i o skupinu, je to normální produkční společnost.
* Takže vás by hudba neuživila?
Živil jsem se tím, ale přestal jsem to dělat, protože mě nebavilo skládat pro jiný lidi. Nebaví mě s někým cenzurovat písničku, aby byla podle jeho gusta. Navíc ani nemám s kým spolupracovat, mě tady ti zpěváci moc neinspirujou. Tím bych se nerad někoho dotknul. Pop-music je tady až na výjimky docela strnulá. Baví mě dělat písničky jen v rámci Nightworku a pak je hrát na koncertech a festivalech.
* Na jaké festivaly jste jezdil jako divák?
Já nejezdil vůbec. Nechodím ani na koncerty. Byl jsem dvakrát na Jamiroquai a jednou na Earth Wind and Fire, to mě fakt bavilo.
* Vzpomenete si na nějaký z vašich prvních koncertů?
Jo. Nejpeprnější koncert z hlediska publika byl ten, když nás vzali na Rock for People v našich počátcích. Hráli jsme v takovým malým stanu a jedinej, kdo v tom stanu byl, byli zlitý pankáči, kteří se tam schovali před sluníčkem a chtěli spát. Mezi písničkama na nás bučeli a posílali nás do pryč s tím, že je rušíme.
* Od svého táty jste prý měl povolení chodit za školu, když budete dělat něco smysluplného. Tím myslel hudbu?
No, byla to muzika. Byl jsem záškolák a poměrně sígr, ale táta byl taky sígr. Máme to v rodině.
* Takže vás chápal?
Vlastně mě chápal. Z jednoho gymplu mě vyrazili za chování, ne že by prospěch byl úplně dokonalej. Táta prostě věděl, že sem tam neodejdu do školy, a říkal: Když už jsi doma, tak něco dělej. A já začal s kamarádem z gymplu Emilem skládat písničky. Vznikla z toho první deska, Respectmaja. Emilova maminka byla správcová Karlova mostu, a tudíž neustále pendlovala po Malé Straně. My ji párkrát potkali, když jsme se tady plížili, zatímco jsme měli sedět ve škole. Byl to docela průser, protože Emil žádné povolení nechodit do školy neměl.
* Co jste na tom gymplu dělal, že vás vyhodili?
No prostě to bylo hodně věcí dohromady, chování v hodinách a třeba taky vypečený lyžák... Ale to je na dlouhý povídání, to je nenapsatelný.
* To nevadí. Alespoň ve zkratce.
Dost jsme rušili při výkladu. S kamarádem jsme se neustále hlásili a špatně odpovídali. Když nás učitelka nevyvolávala, vykřikovali jsme. Třeba jsme si vytipovali, že na všechno budeme od povídat Polsko, a ona se zeptala: „Jaká je natalita v USA?“ Amy: „Polsko.“ Ale taky jsem do hodně věcí spadl celkem nevinně, měli mě zaškatulkovanýho jako hlavního škůdce.
* Do čeho třeba?
No, vyhulili jsme nějakou trávu a pak se to během výuky poznalo, protože kámoška dostala totální a nekontrolovatelný záchvat smíchu. Měla ho asi pět minut. Jenže my se smáli taky, a pak to bylo na mě.
* A ten lyžák?
Kouřili jsme na pokojích, i když tam byl zákaz. Taky jsme vyhazovali z oken úplně všechno včetně lahví od vína. Jenže my měli pokoj v druhém patře přesně nad jídelnou v přízemí, kde seděli učitelé a kolem nich lítaly ty lahve a tříštily se o zem. Pak jsem se přestrojil za mumii, obalil se hajzlpapírama a role papíru jsem házel po spolužácích. Stihl jsem to včas sundat a nevyšetřilo se, kdo to přesně byl. Spoušť, která zbyla po deseti rozmotaných toaletních papírech, museli nakonec uklízet čeští učitelé, protože to bylo ve velké chatě v Německu, kde byli jak čeští, tak i něměčtí studenti, a majitelé objektu přišli na to, že jsme to udělali my Češi. Pak jsem měl čtrnáct dní na to, abych se choval slušně, a fakt jsem ani necek. Ale stejně mě vyhodili.
* A pak jste se umoudřil?
No mně ten vyhazov pomohl. Byl jsem věčnej následovatel mého spolužáka Adama Krause, syna Jana Krause. Když jsem se dostal na gympl, Adam Kraus ke mně propadl. Pak vyhodili Adama Krause, mě po něm. Když jsem přišel do nový třídy na nový škole, v poslední lavici zase seděl Adam Kraus, během roku ho ale vyhodili. Už moje máma chodila na gympl s Janem Krausem, toho tenkrát taky vyhodili. Vůbec se to celé tak zvláštně sešlo, například Kuba Prachař je taky můj spolužák a později jsem pak chodil do třídy i s Míšou Vieweghovou. Celkem ironie osudu.
* A vysokou školu jste dostudoval?
Už jsem magistr. Jedinej ze skupiny. Můžu je teď vesele buzerovat, protože mám vysokoškolské vzdělání.
* Chtěl byste se věnovat politologii?
Asi ne, abych řekl pravdu. Nechtěl bych pracovat v administrativě a nechtěl bych být ani politik. Ale škola mě bavila, učili nás zahraniční profesoři, psal jsem diplomku v angličtině, což mi dalo dost práce. Škola mě naučila, že bez píle to nejde. To u umělců, nutno podotknout, moc není – kluci třeba nejsou moc zvyklí nad něčím sedět dva týdny, jdou od toho, když jim to nejde hned. Škola vás naučí systém, který se mi teď hodí – jsem zarputilej a věci dotahuju do konce. Není to tak, že když děláte nějakou písničku, je hned hotová. Většinou se nad ní týdny moříte, pořád něco měníte, zkoušíte slova, fráze, harmonii, rytmus a pak někdy vyleze něco, co se lidem líbí. Nic není zadarmo, málokdy je to tak, že si k něčemu sednete, koukáte do zdi, zpíváte text a jedete s kytarou nebo s pianem. I když se to taky povede. Třeba Mája byla taková a nápad na Gaye takhle přišel taky.
* Jaké to bylo, vyrůstat v rodině, kde byla máma textařka a táta hudebník?
Měl jsem dobrý dětství, nemůžu si stěžovat. Táta byl sice hodně pryč kvůli koncertům, ale máma to celkem dobře zastala. Trochu si se mnou vytrpěla, protože je zaměřená na přírodu, na zvířata, kytky, a mě tohle nikdy nebavilo. Líbila se mi auta a architektura. Máma mě chtěla vzdělávat, a já se nenechal, radši jsem se snažil vydávat zvuky motoru a zuřivě jezdil autíčkama sem a tam. Až později v pubertě jsem alespoň začal číst knížky. Táta mě v dětství dost cepoval, abych hrál na piano. Rodiče to byli celkem zodpovědní, nejsou to úplní šílenci, kteří by mě nechali zvlčit. Hodně mě taky podporovali v tom, ať mám svou hlavu, ať se s ničím moc nepářu, ať hlavně nejdu do zaměstnání, kde bych měl šéfa, co by mě trýznil. Od toho se odvíjela i ta moje školní docházka, protože jsem neuznával autority. Taky jsem díky našim znal spíš starší lidi a s dětmi jsem si moc nerozuměl. Měl jsem problémy s tím, jaký jsem měl smysl pro humor. Máma to měla v dětství taky tak, asi proto, že máme ironii, kterou děti nesnesou. Dneska to můžeme použít v písničkách a klipech, ale tenkrát to nefungovalo.
* Jaké knížky máte rád, když jste začal číst už v pubertě?
Mám hodně rád romány od Johanna Maria Simmela...
* Láska je jen slovo? To je slaďárna.
To je, fakt je mám ale rád, mně se ty jeho konspirační zápletky prostě líbí. Mám rád taky detektivky od Eda McBaina. Abych se nevyžíval jen v brakové literatuře, tak mě strašně bavil román Mistr a Markétka, vůbec jsem se od té knížky nemohl odtrhnout.
* Vnímal jste, že k vám domů chodí známí zpěváci?
Jako dítě jsem vždycky řval z postele svého dětského pokoje: Tati, mami, ukažte mi ho! A jednou takhle přišel Karel Gott, aby se mi předvedl, pozdravil a odešel. Děti mi tenkrát nevěřily, že znám zpěváky a herce, říkaly mi, že jsem lhář. Já jsem třeba na táboře pronesl, že znám Lucii Bílou, a oni na mě, že jsem kretén. Takže jsem to už nikomu neříkal.
* Se SuperStar byl spjatý i váš první zpěvák Patrik Jurdič. Nightwork rozhodně nebyla kapela, kterou známe dneska.
Bylo to jako s každou jinou kapelou, hráli jsme, chtěli koncertovat, ale nešlo to. Nightwork hraje aktivně pět let, z toho je slušnej poslední rok a půl. Nikde nás nechtěli, lezli jsme do rádií, a oni nás vyhodili, chtěli jsme na festivaly, a oni s námi nekomunikovali. Neměli jsme písničku, kterou by lidi znali. A dost mi uškodilo, že jsem syn z týhle rodiny. Hodně lidí v rádiích a vydavatelstvích nás nechtělo kvůli tomu, že jsme protekční smradi. Vleklo se to docela dlouho, až Gaye si lidi vytáhli přes YouTube. S tím Patrikem jsme se nepohodli, to se prostě už nedalo vydržet.
* Proč? Byl nafoukanej?
Fakt regulérní kretén.
* Měli jste i zpěvačku. Říká se, že žena v kapele je vždycky problém. Proč už s vámi nevystupuje?
Ono taky záleží, jaká ženská. Máte různý druhy ženskejch. Nám ale svědčí tahle klučičí sestava. Jsme pořád jako na výletě se školou, zlobíme, pijeme, hrajeme po večerech poker. Není tu místo pro holku, nebyl důvod, aby v kapele zůstala. Navíc se nám už nevešla do auta, to místo jsme potřebovali pro technika.
* Bylo přelomem ve vaší kariéře právě to, že vznikla dnešní sestava?
Určitě. Máme moudrého bubeníka Ondřeje Sluku a živelného veřícího basistu Jakuba Antla, to jsou skvělí hráči. Vděčíme jim za rytmiku a pevný spodky. Je tam fenomenální polobláznivý klávesista Honza Maxián. Dobrý kamarád a vášnivý diskutér o čemkoliv Kuba Prachař je spoluautorem hodně věcí a dost tvůrčí. Vojta Dyk je fešný amplion, který skvěle zpívá a umí lidi zaujmout. Myslím, že kdyby kdokoliv z té sestavy odešel, asi by se rozpadla celá kapela.
* Vídáte se denně?
Hodně často. Sem tam zajdeme na večeři, já chodím s Kubou Prachařem cvičit do posilovny, chodíme na motokáry, skládáme. Všichni jsme se shodli, že kapela je skvělá z hlediska zábavy, bez ní by mi odešly dvě třetiny aktivit. Skupina je dobrá náplň na víkendy, když jedeme hrát, docela si to užíváme.
* Co vás ovlivňuje při skládání?
Vždycky jsem se snažil najít něco, v čem bychom mohli být originální. Je důležitý, aby písničky přinesly něco nového a alespoň trochu lidi zaujaly. A asi jsme se nejvíc našli v tom, že ze sebe rádi děláme kretény. Kombinujeme sladký harmonie s ironickými texty. Baví nás celospolečenská témata, jako je móda tepláků, vánoční svátky nebo politika a pivní braši.
***
OČIMA AUTORKy ? František Soukup je bezprostřední a vtipný stejně jako texty či klipy jeho kapely Nightwork. Při líčení svých gymnaziálních zážitků se často směje, nicméně občas od něj zazní věta: „Tohle tam ale fakt nedávejte.“ Je to rozhodně člověk, se kterým se dá sedět celý večer a nebudete se nudit. Někdy stačí maličkost a z rozhovoru s naprosto cizím člověkem odcházím s dobrou náladou. S Františkem Soukupem navíc chodíme, jak jsem zjistila, do stejného pražského fitness centra, takže povídání se záhy stočilo na rozdíly mezi pánskou (rekonstruovanou) a dámskou šatnou či na společnou vířivku. „No, vy jste byla připravená,“ říká mi při loučení na Malé Straně hudební skladatel a přidá historku z jednoho rozhovoru s novinářkou, která si ho spletla s kolegou z kapely Jakubem Prachařem a pokládala mu otázky na jeho hereckou kariéru.
FRANTišeK SOuKuP(26) F. S. (na fotce s otcem) vystudoval International Relations and European Studies v Praze. S kapelou Nightwork vydal zatím desku Respectmaja, na podzim jim vyjde druhé album: Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa. Složil hudbu například pro televizní seriál On je žena či titulní píseň pro film Experti. V současné době ale píše jen pro kapelu Nightwork. Založil produkční společnost Estrada a živí se také prodejem a pronájmem nemovitostí.
