Kutna dělá mnicha a socialistického člověka zase tepláky -pravý atribut našeho volného času, dosažený tak prostými prostředky, jakými byly pružné kalhoty s vytahanými koleny a gumou nebo pružným lemem na konci nohavice.
Vyslovíme-li dnes termín „tepláková kultura“, mladším lidem se spíše vybaví obraz vyznavačů stylu odvozeného z černošské městské kultury, rapujících a hiphopujících mladíků oděných do širokých mikin a plandavých nohavic, což je ale jiná kapitola zvaná kultura značky Nike. Jenže tady jde o náš vlastní, zcela originální československý model tepláků, které jsme si mohli, všichni stejné, zakoupit v Prioru. Uznávám, labilnějším jedincům může tahle vzpomínka způsobit jistou nevolnost, ale musím tuhle naši národopisnou lahůdku vyjevit v pravém světle.
Život v socialistickém Československu neměl zdaleka jen šedivou podobu. Naše pečlivě vypracovaná volnočasová image byla totiž laděná do modra anebo pro zpestření do obzvlášť podařené vínové barvy v odstínu zkaženého masa. Možná že to s námi vývojoví pracovníci mysleli dobře, když vynalezli tuto příjemnou a chladivou, polyamidovou pleteninu jako pokrokovou vymoženost. Tenké tepláky od slovenského národního podniku Tatrasvit či českého Pleasu představovaly už v šedesátých letech velký společenský pokrok v naší kultuře odívání a úspěchy socialismu v praxi. K dokonalosti jej bylo možné dovést bundičkou na zip ze stejného materiálu. A co více? Na zimu, krásná huňatá teplákovina s vlasem uvnitř z čisté sovětské bavlny. Co na tom, že se po několika vypráních přeformátovala z délky na šířku. Bytelná teplákovina získala na hustotě a odolnosti, což obzvlášť ocenily maminky dětí ještě lezoucích po kolenou v rozkošných tepláčcích s lacly.
Tahle nesmělá pocta našemu, tenkrát bezbřehému prostoru volného času byla v podstatě jeho hrubou kolonizací. Ve výsledku nás tepláková kultura ještě více uzavírala do ghett našich soukromých ostrůvků: „Ideální oblečení pro doma, na chatu i rekreaci“ inzeroval podnik Pleas v časopise Vlasta roku ’81. Pohodlně, leč nedůstojně přestrojený člověk své soukromí nerad opouštěl. Strčili nás do tepláků, znemožnili a přeměnili na modrou pohodlnou masu. Kdo nevyzkoušel, nepochopí. Bylo to jako vklouznout do jiné kůže, odzbrojující a ochromující jako znecitlivující anestetikum lidské důstojnosti, všichni pěkně jednotně, abychom utužením týmového ducha zamezili individualismu. Kdo by po takové psychoterapii obstál s plnou hrdostí. Ale ano, byli tací mezi námi, například: 1. příslušníci bývalé buržoazie, aristokracie či letky RAF, 2. disident či mánička, 3. socialistická pop elita, 4. vekslák, 5. zlatá mládež a spousty dalších z nás... Všichni totiž pro teplákovou kulturu neměli vhodné předpoklady, protože: 1. Ctili svůj osobní styl i v soukromí a jejich úbor nenesl rysy oblečení pokořujícího lidskou důstojnost. 2. Dosud vždy a všude nosili džíny, které si přivezli z vandru v osmašedesátém. 3. Měli tuzexové konto. 4. Vekslovali. 5. Kupovali si bony od veksláka. Ale pak tu byly ještě naše ženy, pro které socialističtí vývojáři vynalezli slušivý domácí obleček - dvoudílný úbor z lesklého polyamidového úpletu, 135 Kčs za komplet v barvě brčálu či petroleje ze zásilkového obchodního domu v Prostějově. Žena v květovaném propínacím kabátku s délkou pod zadek a jednobarevných volných kalhotách byla takovou ozdobou domácnosti, že si musela dát pozor na jakýkoliv pohyb, aby se v tom neprodyšném silonu příliš nezpotila.
Že stále ještě nejsme dostatečně sebevědomí v porovnání se západními národy? Já tvrdím, že za to mohou tepláky - tedy ty naše, vytahané. Dovolím si přidat malý postřeh, jak nás tenkrát viděli lidé zvenčí. „O životním stylu v socialistickém Československu se mnoho informací přes železnou oponu nedostalo. Jedny z mála autentických obrázků, které jsme měli tehdy k dispozici, byly záběry z tehdejších olympiád, na nich jsme s úžasem sledovali těžké atletky - ohromné mohutné bytosti v modrých teplácích. Právě tak jsme si představovali české ženy. A když to padlo, nemohl jsem uvěřit, jak jsou ve skutečnosti krásné. Fotil jsem lidi na ulici a posílal expres do Londýna,“ vzpomíná jeden můj anglický známý, který už šestnáct let žije v Praze.
V druhé polovině 80. let se v národním podniku Jitex Písek začaly vyrábět luxusní (a nedostatkové) tepláky z broušeného froté a díky perestrojce se častěji dostaly na trh i výrobky z dovozu. Adidasky to zrovna nebyly, ale tepláky to byly jiné, pohlednější, jásavě barevné... Kdo ví, třeba jsme v slušivějších domácích úborech začali znovu nabývat svou ztracenou důstojnost a šli vstříc konci komunismu.
Ale aby bylo učiněno pravdě zadost, pamatujete, jak jsme pár let po listopadu - zase všichni stejně -vyrazili na nákupy do Rakouska a navlékli se do „šusťáků“, tedy šusťákových teplákových souprav? A jak jsme se jich nemohli nabažit natolik, že jsme je ještě s menším citem pro styl než předtím nosili dokonce i ve městě? No jo, zvyk je holt železná košile.
Zítra čtěte: Trvalá
lidovky.cz
Nosili jste také tepláky? A jaké? Pište na www.lidovky.cz/retro
