V EU jsou od loňska zakázané rtuťové teploměry. Většinou ale za ně není dobrá náhrada
V Evropské unii loni vstoupil v platnost zákaz rtuťových teploměrů. Dnes, kdy už uplynulo dost času na první bilanci, od lidí z oboru slyšíme, že nové typy teploměrů jsou většinou horší než ten původní. O jejich nespolehlivosti psala například sobotní MF Dnes. Nejsou ojedinělá svědectví pacientů o tom, jak jim lékař teplotu nebo tlak změřil nejdřív novým, digitálním přístrojem, aby po přečtení naměřené hodnoty zakroutil hlavou a sáhl do zásuvky pro zakázanou klasiku.
Co je to za svět, který dospělé, rozumné lidi nutí chovat se jako malí nezbedové?
Vlna za vlnou Mrzutost s rtuťovými teploměry a tlakoměry je podobná válce, kterou vcelku nedávno EU svedla s Edisonovou žárovkou. V našem zveřejňovaném mínění je kdoví proč zvykem nostalgii po starých žárovkách a odpor vůči dalším zásahům Evropské unie do života spotřebitelů, kteří se nacházejí v jejím dosahu, bagatelizovat jako folklór, jako trochu bizarní a směšnou záležitost, přičemž směšnost ulpívá především na těch, kdo se nedokázali povznést. Ale nad čím se má povznášet lékař, který si od firmy koupil digitální teploměr za několik tisíc korun a pak s ním pacientovi během čtvrt hodiny naměří dvě úplně rozdílné teploty? Nebo matka, která měří teplotu malému dítěti?
Jednou takovou drobnou buzerací ovlivní EU všední den milionům lidí. Vzpomene si ale někdo na nějakou veřejnou diskusi respektive veřejnou diskusi mezi odborníky, která by předcházela hlasování, jímž Evropský parlament v létě 2007 rtuť ve zdravotnictví zakázal?
Připojení k Západu je bezpochyby naším životním štěstím. Neštěstím ve štěstí je, že v okamžiku, kdy se nám šance na připojení otevřela, měnil už se Západ v některých ohledech k horšímu, že v něm ubývalo uměřenosti a přibývalo masové hysterie. Od 80. let, kdy začal slábnout latentní strach z Moskvy a jaderné války, různé západní společnosti takřka v pravidelných intervalech podléhají návalům paniky, která je přelétavější, ale má intenzivnější průběh. Dva britští autoři, Christopher Booker a Richard North, si dali tu práci a panikářské vlny posledních dvaceti let detailně rozebrali v pětisetstránkové knize Scared to Death.
Velkou Británii první vlna nového strachu zasáhla v letech 1988–89 a týkala se vajec z velkokombinátů, z nichž prý spotřebitelům hrozila smrtelná otrava salmonelózou. Do roka byl vybit jeden milion kusů drůbeže. Brzy na to statistiky ukázaly, že v „krizových“ letech umíraly na salmonelózu desítky lidí ročně, řadově stejně jako v předchozích letech.
Devátá dekáda přinesla mimo jiné hysterii z listérie (ta vrcholila v roce 1995), následovanou strachem z BSE, lidově známé jako nemoc šílených krav. Británie znejistělá svým bulvárním tiskem, experty věštícími až deset milionů mrtvých i tlakem unijních partnerů, kteří vyhlásili zákaz dovozu britského hovězího masa, vybila osm milionů zvířat. I tvůrci této paniky později přiznali, že obětí nebylo víc než 150 – reálně tedy pravděpodobně o dost méně.
Panikářství nebylo omezeno pouze na Británii. V roce 1999 v Belgii vypukla „dioxinová aféra“ – nafouklé aféře padlo za oběť osm milionů kuřat. Nebyl to poslední případ svého druhu, zpětně viděno má ale historický význam, neboť při této příležitosti Evropská komise od členských států převzala dohled nad zdravotní nezávadností. Brusel začal panikářské vlny manažovat respektive začal na nich surfovat.
Po potravinách se veřejnost už brzy mohla děsit z nepředvídatelných technologií (například počítačový virus Y2K) i zákeřných průmyslových látek. Jednou to byl strach z azbestu, který vyvrcholil velmi nákladným odstraňováním všeho azbestu z dosahu lidí, jindy rtuť, koneckonců také boj proti emisím skleníkových plynů – všem těmto případům je společný nepoměr mezi rizikem a náklady.
Zátah na rtuť ve zdravotnictví se konal ve jménu našeho zdraví. Různí odborníci ale o jeho smyslu pochybují a upozorňují, že řádově víc rtuti než skrze podpaždí do nás vnikne, když jíme ryby. Ale zakázat ryby, to by na Evropský parlament asi ještě pořád bylo příliš velké sousto.
Kam otcové zakladatelé nedohlédli Moderní panikářství samozřejmě není dílem Evropské unie. Přesto bychom ale pány Monneta, Schumana, Spaaka nebo de Gasperiho ze zákazu žárovek a teploměrů úplně vyviňovat neměli. Otcům evropské integrace se totiž podařilo položit základy institucionálního prostředí, které je až lekavé a nakažlivé hysterií, a současně v něm panuje mimořádná mocenská nepřehlednost. U jaké volební urny se můžeme pomstít za zákaz teploměrů?
V posledních letech byla Evropská unie v několika starých členských zemích zaskočena nečekanými výrony euroskepse. Kdyby byla chytrá a uměla myslet dopředu, toho neustálého pošťuchování svých občanů by se rychle vzdala.
***
Neštěstím ve štěstí je, že v okamžiku, kdy se nám šance na připojení otevřela, měnil už se Západ v některých ohledech k horšímu, že v něm ubývalo uměřenosti a přibývalo masové hysterie
O autorovi| DANIEL KAISER redaktor LN, e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
