Na tom, že bez násilí je to lepší než s násilím, se shodneme všichni, ale to problém neřeší
S protikomunistickým odbojem na příkladu skupiny bratří Mašínů je opravdu těžká práce. Výsledky (na rozdíl od úmyslů) jejich odbojové činnosti jsou vskutku skrovné. A mluvímeli o ochotě podstupovat oběti, je vždy kardinální rozdíl, obětuje-li člověk sebe, anebo někoho jiného. Mašínové bohužel byli ochotni obětovat obojí. V tomto smyslu je třeba s pochybnostmi Anny Šabatové souhlasit. Jenže v hlavní otázce, kterou svůj článek (Úhel pohledu, LN 8. 4.) uvozuje - zda dokážeme mít společné dějiny, tedy zda dokážeme v dějinách najít vzory přijatelné pro lidi různých názorů - jsme se zatím nikam neposunuli.
Základním východiskem Šabatové je stoprocentní a bezvýhradné odmítnutí násilí v řešení společenských konfliktů. Zní to dokonale správně - na její straně je morálka i evropský vývoj. Bohužel to jako teorie nedrží pohromadě.
Co bychom od kritiků Mašínů potřebovali slyšet
Začněme těmi padesátými lety. Proč tehdy ozbrojený odboj neměl šanci nejen na úspěch, ale ani na morální jednoznačnost? Protože se celé země včetně ozbrojené moci a ekonomických zdrojů zmocnila komunistická strana. Obyvatelstvo bylo jejím rukojmím. Kdo by chtěl bojovat s komunistickým režimem, nevyhnutelně by útočil i na více či méně nevinné spoluobčany. Diskuse o legálnosti tzv. vítězného února nic nemění na tom, že tuto vnitřní okupaci komunisté uskutečnili s použitím násilí -zejména měli své ozbrojené Lidové milice. A teď otázka: Jak a v kterou chvíli by bylo legitimní proti těmto nezákonným ozbrojeným složkám vystoupit? Existuje vůbec taková chvíle? Kdyby se o to někdo pokusil, kvalifikoval by se jako hrdina, anebo by pro něj Anna Šabatová našla jen polehčující okolnosti typu „problematické společenské poměry, rodinná a osobní anamnéza zúčastněných“ jako u Mašínů? Anebo když někdo uchvátí moc pomocí síly, nezbývá než poukázat na naše principiální odmítání násilí jako řešení společenských konfliktů a nechat se zavřít? To bychom právě od kritiků Mašínů potřebovali slyšet. Na tom, že bez násilí je to lepší než s násilím, se shodneme všichni, ale to bohužel neřeší náš problém. Jedním z těch, kdo v únoru 1948 to násilí, kvůli němuž pak už žádný odboj nebyl možný, organizovali, byl František Kriegel - ano, ten, který pak v srpnu 1968 jako jediný odmítl podepsat tzv. moskevské protokoly. Řekli bychom, že jeho heroizace je přinejmenším stejně problematická jako heroizace Mašínů, ale neslýcháme to často (Krieglův profil přineseme v zítřejších LN). Obecnější problém je zřejmý: někteří dosud vlivní lidé mají vzhledem ke své „osobní anamnéze“ zájem na tom, aby se poměry v padesátých letech jevily jako co nejnormálnější, a Mašínové tudíž jako co nejodpornější. To je další důvod, proč je shoda na společných vzorech tak obtížná. Další problém s hrdiny nemá kořeny v naší lokální historii, ale spíš globální současnosti. Odmítání násilí se po druhé světové válce stalo při budování nového evropského pořádku hodnotou, která trumfuje všechny ostatní. Je to nedocenitelné. Nejen že dnes neznáme války, ale snadno se zapomíná i na to, jak násilná bývala normální mírová politika. Život v meziválečné Evropě by podle dnešních kritérií byl občanskou válkou. Nejen v Německu a Španělsku, ale třeba i v Itálii, Francii nebo Belgii umíraly v politických potyčkách desítky lidí ročně. Jenže lidskou povahu není snadné předělat. Násilné impulzy z ní nezmizely, byly jen vytlačeny jinam: do počítačových her, filmů, rapových textů, na fotbalové stadiony. Podařilo se je ale zcela oddělit od občanských ctností. To má své důsledky pro obranyschopnost Evropy - kariéra vojáka dnes není nic pro mladého Evropana z dobré rodiny - ale i pro každodenní život. Kultura nenásilí nám vštěpuje, že aktivní obrana našich práv nám nepřísluší, že od toho je tu stát. Co řekl ostravský policejní mluvčí o ženě, která svedla se zlodějem úspěšný zápas o svůj ukradený mobil? „Nezvolila dobrý způsob, jak získat mobilní telefon zpátky.“ Odstrašujícím plodem této výchovy k občanské pasivitě byla smrt švédské ministryně zahraničí Anny Lindhové v roce 2003. Tu její vrah ubodal za bílého dne v obchodním domě a poté odkráčel k eskalátoru. Za celých 56 vteřin, co jeho řádění trvalo, jí nikdo z přihlížejícího davu nepřišel na pomoc. Když Mašínové tak rozdělují společnost, prosím, hledejme konsenzuálnější vzory. Ale ať nedopadneme jako Švédsko.
Někteří lidé mají vzhledem ke své „osobní anamnéze“ zájem na tom, aby se poměry v 50. letech jevily jako co nejnormálnější, a Mašínové tudíž jako co nejodpornější
O autorovi| Martin Weiss komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
