Souostroví sestávající ze dvou velkých a bezpočtu malých ostrovů je předmětem sporů již od 16. století, kdy se k nim dostaly první zámořské výpravy z Evropy. Není ale jasné, kdo byl jejich prvním objevitelem - zda anglický mořeplavec John Davis v roce 1592, či Portugalec Esteban Gómez o více než sedmdesát let dříve. Podle některých spekulací mohla Falklandy zahlédnout již v roce 1502 výprava Ameriga Vespucciho.
V následujících staletích se jejich vládci střídavě stali Španělé, Argentinci a nakonec v roce 1833 Britové - což však Argentina neuznala. Počátkem 80. let minulého století pak dlouhotrvající tahanice přerostly v ozbrojený konflikt. Argentinská vojenská junta v čele s generálem Leopoldem Galtierim doufala, že získáním území, na něž „nikdy neztratila nárok“, zároveň posílí svoji upadající prestiž doma -a odvrátí pozornost k venkovnímu problému. Jenže v Buenos Aires podcenili odhodlanost britské premiérky Margaret Thatcherové.
Když se několik tisíc argentinských vojáků počátkem dubna 1982 na Falklandech vylodilo, podařilo se jim sice dočasně kontrolu nad souostrovím převzít, Thatcherová se s tím ovšem nemínila smířit a vyslala do jižního Atlantiku desítky válečných lodí.
Nešlo totiž zdaleka jen o jakési vzdálené souostroví. Argentinci podporováni téměř celou Latinskou Amerikou - tedy s výjimkou Pinochetova Chile - konflikt považovali za pokračování osvobozovací války proti „evropským kolonizátorům“. Londýn v tom zase viděl šanci na znovunabytí globálních pozic ztracených při nešikovném intrikování během Suezské krize. Ostatně, jak Thatcherová později napsala ve své knize Roky na Downing Street: „Význam falklandské války byl obrovský, jak pro britské sebevědomí, tak pro naše postavení ve světě. Od fiaska v Suezu v roce 1956 byla britská zahraniční politika jediným dlouhým ústupem.“
A právě „železná Lady“ nakonec byla tím, kdo ve falklandské válce sklidil nejvíc politických bodů. Argentinskou juntu potupná prohra a více než 600 ztracených životů (britské ztráty čítaly 255 obětí) nakonec připravily o moc.
