Stává se mi to čím dál častěji. V kavárnách prakticky všeho druhu, od té naší zahulené vprostřed Žižkova až po rádobytrendy podnik v centru města prakticky není možné mluvit normálně. Život v kavárně už nenabízí lahodný kavárenský šum tvořený mlýnkem na kávu a klidnou řečí hostů. Pokud si s někým chcete normálně popovídat, musíte nejdřív přeřvat hlukovou stěnu, kterou ve většině podniků vytváří nahlas puštěné rádio.
Hlavně nepřemýšlet Rozumím tomu, že pracovat čtrnáct hodin denně, plnit nekreativní přání stovek hostů, která se většinou omezují na pokyn „kafe a matonku“, a inkasovat za to maximálně další požadavek nebo pokyn „účet, prosím“ není asi nic snadného, natož aby to jedince mohlo jakkoli naplňovat. Bojovat proti nudnému zaměstnání se dá všelijak: třeba si najít zaměstnání jiné, lepší. Ovšem číšníci bez rozdílu věku používají jiný, naprosto nepochopitelný styl boje: pracovní dobu (a přebytečné místo v hlavě) si zaplňují hlukem.
Celá tahle legrace během dne obvykle graduje: čím víc hostů, tím víc řvou, aby přeřvali hudbu i sebe navzájem, což vede k tomu, že číšníci posunují volume stále dál doprava... Chápu, že při případném pocitu bezútěšnosti může pomoci parta supermegapositivně naladěných moderátorů, jež mnohem lépe charakterizovala Ester Kočičková, když je nazvala moderatizátory. Funguje to ale zřejmě jen na personál, jehož přítomnost je v provozu kavárny sice důležitá, ale rozhodně ne nejdůležitější: pořád mám pocit, že v kavárně jde hlavně o hosta, který tam přinesl svoje peníze. A právě na něj, rozuměj na mě, na vás a na podobně naladěné osoby, které se přišly do kavárny buď po staru a nemoderně povalovat s knihou nebo drbat s kamarádem, to rozhodně neplatí. Chceme se totiž slyšet. A přestože si uvědomuji, že všichni ti dobře naladění a vtipní Leošové Marešové mohou být ve svém oboru byť jakkoli diskutabilní špičkou, svou kávu s nimi pít nechci. Nejen kavárny.
Zamořeno je všude Bezútěšnou situací, kterou jsem popsala výše, netrpíme ale jen v kavárnách. Prakticky už neexistuje veřejný prostor, kde by bylo slyšet ticho. Nevím, jestli to vnímáte taky, ale u mě osobně už to přerůstá do jisté formy choroby. V Bille na Letenském náměstí si místní pouštěč oblíbil podivuhodnou kombinaci Billyho Idola, Cranberries, Davida Byrnea a Heleny Vondráčkové. Absurdní mix přerušují reklamní předěly na produkty Billy. Asi abychom při nákupu chleba a mlíka nezapomínali na to, že ta hnusná rajčata bez chuti a zápachu jsou dnes v akci, ač pod termínem rajčata v akci si toho taky neumím moc představit.
Stejně podivuhodné je to u čerpacích stanic, kde sice nemají vlastního dýdžeje, ale spoléhají se rovněž na ta nejpitomější rádia, a tak svých dvacet litrů naturalu pravidelně platím v diskorytmu a s nějakou tou popstar za krkem. A úplně nejdivnější je to v místech, kde se z podstaty věci máte v klidu povrtávat prodávaným zbožím: proč má v antikvariátu pro-bo-ha hrát rádio Beat? Nebo vy se snad dokážete probírat haldami voňavých knih za hudebního doprovodu Smoke on the Water?
Před hlukem už prakticky není úniku. A tak nevím, zda se nakonec netěšit na dobu, kdy u každého vchodu do podobných prostor už bude naistalována ta prozatím scifi čtečka zornic, ze které nějaký ten chytrý počítač vygeneruje, co mi má pustit rovnou do ouška, abych nebyla otrávená už předem. Abych se v daném prostoru dokázala nejen zdržet, ale třeba i něco koupit. Nebo jsem jen přecitlivělá hysterka?
Do té doby by jistě bylo řešením, aby lidé, kteří v kavárních, restauracích, supermarketech, na benzinkách a v dalších podobných podnicích pracují, nedávali takový prostor svému česky davidovskému vkusu. Když už je nenapadne pustit něco obecně snesitelného, nebyla by řešením třeba ta bezpohlavní výtahová hudba? Nikoho nenaštve, protože je tak snadno ignorovatelná, že se dá snést všude.
Než se dopracujeme k tomu, že hudba by měla být v tom nejhorším možném případě neutrální podmaz, chtě nechtě v každé té cool hlukem zamořené kavárně, Bille i u každé čerpací stanice myslívám na Blixu Bargelda. Jeho slavný song Silence is Sexy má pro mě, minimálně v tomhle ohledu, naprosto nepřekonatelný vzkaz. Zbývá jen přijít na to, jak ho předat těm, pro které je hluk naplněním životního prostoru.
***
Čím víc hostů, tím víc řvou, aby přeřvali hudbu i sebe navzájem, což vede k tomu, že číšníci posunují volume stále dál doprava...
