Kdo by neznal Odysseovy cesty! Dobrodružný, válečnický a milostný příběh chlapíka, který za synkem Telemachem a věrnou Penelopou od hořící Troje spěchal tolik let. Přičemž byl nucen obelhat či rovnou propíchnout každého, kdo mu ve zpáteční cestě pošetile bránil. Jaká to líheň hrdinů, ty Odysseovy cesty! Vladaři Agamemnon, Menelaos, šikovní zabijáci Hektor, Achilles či už nejistě z paměti vystupující Filoktetes či Eumaios. A ty úžasné ženy! Helenka nevěrnice, no jistě ... a mladičká Ifigenie, rázná Klytaimestra, vskutku mocná Kirke či vášně vzbuzující nymfa Kalypso!
Ale je tu také Odysseova matka, na kterou ve vší té pompě a parádě barevných příběhů zbylo potupné chlemstání černé krve v říši mrtvých.
Ubohá žebračka se dere zástupem umrlců, prosí syna, aby „směla alespoň omočit rty v krvi zvířecí“, a je jí to chlapíkem, který se mimochodem do podsvětí vůbec nevydal kvůli ní, milostivě umožněno.
Aby ne! Když žila, tak Odysseus na mámu kašlal, Bohové mu však umožnili, aby ji spatřil i po smrti, a to se tedy „rozechvěl steskem“ poněkud pozdě, i „rozpřáhl náruč“, ale máma s „rty černými od krve“ se už rozplynula jako „mlha ve větru“.
Vzkaz pro všechny bohémy a bohémky, umělce, dobrodruhy, též i pro snílky, teprve snovající svá velká dobrodružství, je tedy jednoznačný: jestlipak už jsi zavolal(a) mamince?
***
PŘIŠLO NA STŮL
Miroslav Václavek: Člunky „Člunek je dřevěná kolébka, v níž namotanou niť páky přehazují tam a zpět, A kdosi nahoře tahá za osnovu.“ Pobudové, opilci, snílci, zamilovaní a vůbec dobří lidé v povídkovém debutu Miroslava Václavka ze Šumperka. Dokořán, Praha, 2010, 141 stran
David G. Hochman: Omluva Julii Románová prvotina už na první pohled zralá. Milostný román, psaný člověkem, jenž prožil život v emigraci a vrací se do vlasti. Recenzovat budeme co nejdříve po Vánocích. Listy, Olomouc 2010, 272 stran
