Navzdory tomu, že se Hosseiniův The Kite Runner stal knihou roku 2006 v Británii (Penguin/Orange), třetím nejprodávanějším románem v USA v roce 2005 a že už byl přeložen do více než tří desítek jazyků, českého vydání se stále nedočkal. Jak kniha, tak film vyvolávají poměrně velké kontroverze a samozřejmě i zájem. Ostatně podobné je to i s dalšími beletristickými knihami, které se v poslední době objevují zejména na Západě. Na rozdíl od literatury zabývající se Afghánistánem z hlediska vnitřní či mezinárodní politiky jsou v nich příběhy obyčejných lidí, problémy uprchlíků a života v cizí kultuře, takže poskytují dokonalou mozaiku toho, čím si Afghánistán prošel v posledních zhruba pětatřiceti letech. Hovoří o svobodě, o postavení žen a o Talibanu. Ale nejenom o brutálním útlaku, který toto hnutí v Afghánistánu nastolilo, ale i o důvodech, proč se talibanci chovali tak, jak se chovali, a o tom, že „ne všichni to mysleli zle“.
Etnická čistka – hezké slovní spojení
Hosseini se mimo jiné zabývá problematickým vztahem mezi většinovými sunnitskými Paštůny a dlouhodobě marginalizovanou komunitou šíitských Hazárů, „kteří pojídají myši, mají placaté nosy a jsou jen oslíci nesoucí náklad“, jak o nich pohrdlivě mluví lidé v knize The Kite Runner. V devatenáctém století byli Hazárové pod nadvládou paštůnské dynastie Durrání masově vyvražďováni, jejich ženy násilím odvlečeny a jejich půda přidělena Paštůnům. Hlavní hrdina knihy Amir, Paštůn, se stává ve svých dětských letech svědkem znásilnění svého sluhy a nejlepšího přítele Hassana, ale zbabělost mu nedovolí jakkoliv zasáhnout. Tento incident ho však poznamená na celý život. Hassan je Hazára, násilníci Paštůni. Množí se proto obavy, že zfilmování tohoto incidentu jen přilije olej do ne právě vřelých vztahů mezi oběma etniky, a to i přesto, že američtí filmaři tvrdí, že scéna byla natočena velmi citlivě. Jako by nestačily tisíce mrtvých Hazárů po příchodu Talibanu do města Mazáre Šaríf, jako by nestačila hazárská pomsta v podobě vyrabovaných domů a obchodů, znásilněných Paštůnek a mrtvých Paštůnů třeba právě nedaleko zmiňovaného města v roce 2002: „Etnická čistka. To se mi líbí. Líbí se mi zvuk toho slovního spojení,“ rozjasňuje se tvář talibanského velitele v Hosseiniho knize. Hosseiniho druhá a zatím poslední kniha Tisíc skvostných sluncí (A Thousand Splendid Suns) je mnohými recenzenty považována za ještě lepší než jeho prvotina. Román je dokonalým záznamem třiceti let afghánské moderní historie a dojemným příběhem o rodině a o přátelství dvou žen. Mariam, pocházející z relativně liberálního, persky mluvícího Herátu na západě země, a Laily, dcery moderně smýšlejícího učitele z Kábulu. Mariam je nemanželské dítě a v patnácti letech si musí vzít o třicet let staršího vdovce Rašída (Rasheed). A právě on si o dvacet let později přivede domů mladičkou Lailu. Vztah Mariam a Laily je zpočátku ne zrovna přátelský, společně snášené bití od Rašída a sbírání vyražených zubů je však brzy sblíží a stanou se přítelkyněmi, které rozdělí jen smrt. Tisíc skvostných sluncí věrně zaznamenává utrpení běžných Afghánců – léta útlaku pod prosovětským režimem (Lailin otec kvůli svému politickému přesvědčení musel odejít z univerzity, kde pracoval jako profesor, Lailini bratři zemřou v boji proti Sovětům), euforii z vítězství mudžáhidů (kteří komunistickou vládu po třinácti letech konečně svrhnou a změní Afghánistán v islámskou republiku se zákony ne nepodobnými těm talibanským), aby nakonec jednotlivé frakce obrátily zbraně proti sobě navzájem a vystupňovaly násilí proti vyčerpaným obyvatelům. Dívky a ženy v Kábulu jsou znásilňovány, chlapci nuceni, aby se přidali k jedné z válčících stran, město se proměňuje v trosky a sutiny a desetitisíce lidí umírají jako collateral damage, „vedlejší škoda“ neutuchajících bojů. Příchod Talibanu do Kábulu a s ním spojené ukončení letitého konfliktu pro obyvatele města představuje naději. Ovšem jen do té doby, než Taliban začne nemilosrdně prosazovat svoji drsnou, rigidní verzi islámu. Ne nadarmo varuje v The Kite Runner Amira jeho baba (otec) před náboženskými fanatiky: „Od těch vousatých idiotů se nic pořádného nenaučíš... Tak pomočit vousy těch upjatých opičáků!“ Běžní lidé umírají hlady, zatímco mulláhové a bojovníci Talibanu a Al Kajdy žijí v luxusních vilách a pořádají hostiny v přepychových hotelech. Zoufalí rodiče nemohou uživit své rodiny, odkládají své děti do sirotčinců, kam si je, chlapce i dívky, chodí vybírat někteří Talibanci pro ukojení svého chtíče.
Žena je oběť
Tisíc skvostných sluncí, stejně jako Kábulský knihkupec (The Bookseller of Kabul) norské novinářky Asne Seierstad, je především výpovědí o afghánských ženách, o jejich naprostém podřízení mužům, o domácím násilí, jehož jsou oběťmi, a o nang a namuz, cti a hrdosti, která jsou v afghánské společnosti ceněny nade vše a pro jejichž zachování jsou ženy často zabíjeny – nebo přinuceny k sebevraždě. Nana spáchá sebevraždu, Mariam, Laila, Shakila, Leila a Sonya jsou provdány za muže, které nemilují, Jamila je kvůli nevěře zavražděna vlastními bratry. „Mladé ženy jsou především předmětem výměny nebo prodeje. Manželství je obchod mezi rodinami nebo v rámci rodiny... V průběhu staletí musely afghánské ženy snášet nejrůznější nespravedlivosti...“ Ženy trpí za Talibanu snad ještě více než kdy předtím nebo potom – dívčí školy jsou zavřeny, ženy nesmějí pracovat, nesmějí vycházet z domu bez mužského doprovodu a musejí být zahaleny od hlavy až k patě v burkách. Neuposlechnutí zákazů se trestá bitím. Ještě dlouho po pádu Talibanu se většina žen neodvažuje burky odložit. V Kábulu se ty odvážnější postupně osmělují, ale v menších městech jako Mazáre Šaríf či Kundúz je stále raritou potkat nezahalenou dospívající dívku nebo dospělou ženu. Rodinná sága Kábulský knihkupec není fikce, přestože je jako román strukturována. Seierstad, která také napsala knihy o Balkánu, Čečensku nebo Iráku, žila tři měsíce s rodinou kábulského knihkupce Raise a zaznamenala vyprávění skutečných osudů rozvětvené rodiny na pozadí historických událostí. Kniha byla především mimo Evropu kritizována za přespříliš feministický pohled, vycházející z hodnot euro-americké civilizace. Rais navíc zpochybnil některé pasáže knihy a v reakci napsal knihu se svým vlastním výčtem událostí, kterou dnes prodává ve svých kábulských obchodech. Se Seierstad se v Norsku soudí za „útok na jeho charakter, rodinu a zemi“. Autorka mu totiž slíbila, že zůstane v anonymitě. Jenže kolik je v Kábulu knihkupců? Nejsyrovější výčet válečného utrpení a strádání uprchlíků přináší kniha íránské dokumentaristky Síby Šakíb V Afghánistánu Bůh už jen pláče (Nach Afghanistan kommt Gott nur noch zum Weinen), která byla přeložena do šestnácti jazyků a získala nesčetná ocenění včetně literární ceny PEN. V jejím bestselleru ženy obětují svou čest, aby zabily okupující sovětské vojáky a získaly zbraně pro své bratry bojující v horách: „Zabíjejí, jsou zabíjeny, kladou miny, dokud samy na nějakou nešlápnou, pářou ruské vojáky, než oni rozpářou je.“ Sovětské tanky bez rozdílu zabíjející civilisty i partyzány a armáda bombarduje ze svých „černých železných ptáků“ vesnice. „Přepadají vesnice, odvlékají ženy, znásilňují je, odřezávají jim prsy, párají břicha a embrya s plesknutím odhazují do písku...“ Hlavní hrdinka Šírín Gol poznává život v nelidských podmínkách uprchlických táborů v Pákistánu, ovládaných ultra-ortodoxními mulláhy, pro které žena není o moc víc než vzduch. Její manžel utíká před věčným hladem, bídou a ponížením k opiu. Povinnost uživit rodinu tak padá na bedra Šírín Gol. Afghánské ženy dávají přednost prostituci před smrtí hlady svých milovaných dětí a pákistánští policisté si k ženám uprchlíků mohou dovolit téměř cokoliv. Šírín se vrací do Afghánistánu a stává se svědkem teroru a nespravedlností způsobených Talibanem. Síba Šakíb se ale snaží podat vyváženější pohled na Taliban. Ústy své hrdinky vysvětluje, že ne všichni Talibanci to myslí a priori zle, že jde o děti, často sirotky, kteří byli vychováni mulláhy v uprchlických táborech v Pákistánu a nedostalo se jim jiného vzdělání než náboženského, že neznají Afghánistán a jeho tradice. Celý svůj dosavadní život totiž prožili jen mezi muži, nemají představu, jakou roli by měla hrát ve společnosti žena, proto raději budují společnost, ve které se ženy nevyskytují. Jsou lehce ovladatelní a na svět se dívají jen skrze brýle, které jim nasadili fanatičtí mulláhové. Robert Fisk v knize Velká válka za civilizaci (The Great War for Civilisation) tuto myšlenku potvrzuje: „Talibanští bojovníci vyrostli jako uprchlíci v pákistánských táborech sužovaných nemocemi. Prvních šestnáct let svého života prožili v neuvěřitelné chudobě, bez práva na vzdělání a zábavu, uvalovali sami na sebe smrtelné tresty, své matky a dcery drželi v naprosté podřízenosti…, jejich jediným rozptýlením byla zevrubná a utkvělá četba Koránu, jediné správné cesty životem... Talibanci nepřijeli, aby zrekonstruovali zemi, kterou si nepamatovali, ale aby vybudovali své uprchlické tábory ve větším měřítku. Bez vzdělání. Bez televize. Ženy musejí zůstat doma tak, jako zůstávali ve svých stanech v Pešaváru.“ Robert Fisk patří mezi nejznámější a zároveň nejkontroverznější britské novináře. Již téměř dvě desetiletí píše pro list The Independent. V knize Velká válka za civilizaci se objevují například tři rozhovory se samotným Usámou bin Ládinem. Po 11. září 2001 byl Fisk v Pákistánu napaden a krvavě zbit skupinou afghánských utečenců. Jiný afghánský utečenec ho ovšem zachránil. Dvakrát obdržel cenu UK International Press Award od Amnesty International a sedmkrát se stal v Británii novinářem roku. Mnoho jeho kolegů se k jeho práci staví odmítavě a napadají jeho liberální pohled na věc. The New York Times se v recenzi na Velkou válku za civilizaci zase obul do jeho údajné špatné informovanosti o Izraeli, neobjektivnosti a překrucování argumentů tak, aby se hodily do jeho perspektivy. Výše uvedené knihy popisují Afghánistán před válkou v sedmdesátých letech minulého století i po více než dvaceti letech občanské války. Popisují zemi, která sice nebyla kvetoucím rájem, tak jak si jej představujeme v Evropě či Americe, ale žila alespoň v míru a relativním dostatku. A zároveň popisují zemi, která se proměnila v peklo. Ten samý Afghánistán je nyní příjemcem miliard dolarů mezinárodní pomoci, stavějí se silnice, školy, nemocnice a třeba i obchodní domy. Přesto zde stále mír není a islámští fundamentalisté na jihu země získávají na síle. Afghánistán není tím, čím byl v 70. letech, ale už není tím, čím byl v letech 80. a 90. I proto se do země prakticky každodenně vracejí uprchlíci z okolních zemí a čerství absolventi znovuotevřených vysokých škol jsou plní ideálů a nadějí.
***
A Thousand Splendid Suns Khaled Hosseini Vydalo nakladatelství Bloomsbury Publishing, London, New York and Berlin 2007, 384 strany.
The Kite Runner Khaled Hosseini Vydalo nakladatelství Bloomsbury Publishing, London 2003, 336 stran.
The Great War for Civilisation – The Conquest of the Middle East Robert Fisk Revidovanou verzi vydalo nakladatelství Harper Perennial, London 2006, 1368 stran.
The Bookseller of Kabul Asne Seierstad V překladu Ingrid Christophersen vydalo nakladatelství Virago Press, London 2004, 288 stran.
V Afghánistánu Bůh už jen pláče – Příběh Šírín Gol Síba Šakíb V překladu Zlaty Kufnerová vydalo nakladatelství Euromedia Group, Praha 2002, 272 strany.
V poslední době vyšla řada beletristických knih, jejichž děj se odehrává v Afghánistánu. Byť jsou některé z nich bestsellery a jejich autoři sbírají různé ceny, do Česka tato vlna v zásadě nedorazila.
Ne nadarmo varuje v The Kite Runner Amira jeho otec před náboženskými fanatiky: Od těch vousatých idiotů se nic pořádného nenaučíš... Tak pomočit vousy těch upjatých opičáků!
O autorovi| PETR DRBOHLAV, Autor (* 1979) pracuje na misi společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu
