Středa 1. února 2023, svátek má Hynek
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Tisíce mrtvých, a žádné slzy

Česko

Dokument Gyumri tématem mrtvých dětí vzbuzuje strach z citového vydírání.

Režisérka Jana Ševčíková se od něj naštěstí drží co nejdál. Za desetitisíce obětí zemětřesení, které 7. 12. 1988 zasáhlo arménské město Leninakan, se tehdy zapalovaly svíčky i v Československu. To už neexistuje, Leninakan se dnes jmenuje zase Gyumri jako kdysi a Arménie je samostatná země. Jizvy po katastrofě však zůstávají: ve tváři města i v duších pozůstalých.

Režisérku Janu Ševčíkovou v Gyumri zaskočil místní zvyk pořídit si za dítě zemřelé při zemětřesení „náhradníka“ se stejným jménem. Při opakovaných návštěvách Arménie si získala důvěru postižených rodin. Z jejich výpovědí a z toulek kamery po ulicích a nárožích vystavěla portrét lokálního fenoménu i města samotného.

Film obsahuje zažloutlou, dvacet let starou dokumentární stopáž, z níž si divák udělá obrázek o následcích katastrofy, při níž podle neoficiálních odhadů zahynulo až 70 000 lidí, z toho třetina dětí: bloky domů jako rozšlápnuté obrem, rakve vyrovnané podél cest či pohled na ženu, jak s vytřeštěným výrazem kolébá (nejspíš prázdný) kočárek, nepotřebují komentář.

Vynikající kamera Jaromíra Kačera pak v současnosti vtírá krásu do výjevů každodenního života, jako je poslední zvonění, a doluje ji ze sutin stále pobořených budov. Třeba nad záběrem sloupů světla padajících do chrámu bez střechy se tají dech a křehne srdce.

Těžiště Gyumri však spočívá v promluvách rodičů a jejich dětí. Ševčíková dokázala výpověď svého filmu maximalizovat tím, že okruh účastníků promyšleně minimalizovala. Na příbězích několika lidí tak divák spatří plastický obraz toho, nakolik různými způsoby se může člověk vyrovnávat s tragédií: touto konkrétní, ale vlastně jakoukoliv. Životy, které začaly smrtí Jsou zde rodiče, kteří pietně uchovávají oblečení, v němž jejich děti zemřely, a věci, jichž se před smrtí dotkly. Jiní se od minulosti dokázali odstřihnout a žijí nový život. Některé děti trpí tím, že jsou neustále srovnávány se svými předchůdci, jinde se o mrtvých nemluví. Taxikář se při pojížďkách městem svěřuje s nadějí, že jeho nenalezený syn žije někde v cizině.

Tíha ztráty rodičů se tu mísí s tíhou zodpovědnosti dětí: mají za úkol naplnit nejen svoje touhy, ale i sny sourozenců. O snech se tu vůbec mluví hodně – stejně jako o tom, jak zemřelé děti zůstávají v kontaktu i s příbuznými, které zaživa nepoznaly. Téma mrtvých dětí vypadá jako sama definice lacině vydojených slziček. Ve filmu se však neobjeví ani jediná. Ševčíková nechávala účastníky vypovídat znovu a znovu, dokud nedokázali říct své bez pláče. Připomíná to metodu, jakou Robert Bresson v hraném filmu dovedl své herce k transcendenci. Vidět, jak tihle lidé skrz kameru mluví k mrtvým, vede k prožitku takřka duchovnímu.

Ševčíková se v očích některých pohybuje na hranici režisérské svévole. To nic nemění na tom, že její Gyumri je dílem obrovské vnitřní kázně a autorské askeze.

HODNOCENÍ LN ****

Gyumri

ČR 2008 Scénář a režie: Jana Ševčíková Kamera: Jaromír Kačer, Stano Slušný Distribuce v ČR: MFDF Jihlava Premiéra: 4. 12. 2008

Autor: