Druhá Československá republika, posléze republika Česko-Slovenská, byla zmrzačeným státem. Bez pohraničních pevností se stala téměř bezbrannou, ale jako stát dostala od signatářů mnichovské dohody alespoň něco. Tím byly garance existence státu v pomnichovských hranicích, záruky, které vedle nacistického Německa a fašistické Itálie daly Praze Francie a Velká Británie.
Záruka integrity pomnichovské republiky se týkala „nevyprovokovaného útoku“ a byla v ideálním případě podkladem pro neutralitu okleštěného státu.
Hitler, který byl v té chvíli ještě nerozhodnut a nepřipraven na „velkou válku“ s Velkou Británií a Francií, hledal řešení, které by mu umožnilo garance dané mnichovskou dohodou obejít. Samozřejmě to neznamená, že by nebyl připraven na jinou čistě vojenskou variantu, ale nechtěl ji, a jak ukázal i průběh Mnichova, je možné, že by se k ní neodhodlal nebo ji minimálně odložil.
Slováci však vyhlášením separatistického státu a rozbitím Druhé republiky situaci Hitlerovi výrazně ulehčili. Hitler dal Tisovi šanci, že nemusí sdílet osud Čechů, pokud Slováci zradí. Tiso se rozhodl pro zradu, která učinila situaci beznadějnou nejen pro Čechy, ale také pro Zakarpatskou Ukrajinu, kterou začali patnáctého března okupovat Maďaři.
Emil Hácha tak už neodjížděl 14. března do Berlína jako československý prezident, ale jak Němci zdůrazňovali, jako „český státní prezident“ a nacistické večerníky mohly oznámit „rozpad mozaikového státu“.
Praha přišla o poslední, co ji po Mnichovu drželo při životě, tedy zmíněné mezinárodní garance. Když 15. března 1939 vystoupil v britské Dolní sněmovně premiér Neville Chamberlein a prohlásil, že garance dané Praze přestaly platit. „Situace se rázem změnila, když slovenský sněm vyhlásil nezávislost. Následek toho byl, že stát, jehož hranice jsme chtěli zaručiti, se rozpadl zevnitř a přestal existovat.“ Když proto 15. března Hitler okupoval Prahu, mohl za velkou pomoc poděkovat Tisovi a jeho Slovenské republice.
O autorovi| Luboš Palata, Redaktor LN
