Čtyřsetstránkový spis Thila Sarrazina Německo se samo likviduje začíná diagnózou dnešního Německa. Růst životní úrovně, jakému západní Němci uvykli už v padesátých letech, se po roce 1990 zastavil. Dnes se ještě Německo nachází „v pozdní fázi svého zlatého věku“, ten ale co nevidět skončí s tím, jak zmizí předpoklady hospodářského růstu.
Dnes je porodnost v Německu na polovině čísel z roku 1965, Německo se tedy nutně začne vylidňovat a nepomůže mu ani masové přistěhovalectví. S tím jdou ruku v ruce změny v sociální struktuře. Ještě tak nejspíš se děti rodí lidem z nižších vrstev. Sarrazin je opatrný a nepíše přímo, že by tito lidé byli hloupí nebo neteční; používá obraty jako „prakticky nadaní“ (podobnost s našimi praktickými, dříve zvláštními školami není náhodná) nebo „bildungsfern“, což se dá přeložit nejspíš jako „vzděláním nezasažení“. Vyčítá jim, že k zahálce vychovávají i své děti, respektive že je nevychovávají vůbec. Prospěch potomků ve škole je většinou nezajímá, přestože se jim školy podbízí a z nároků na žáky trvale slevují. Děti tito lidé považují často za zdroj příjmu (322 eur měsíčně za každé dítě).
Naopak Němcům akademicky vzdělaným se dětí rodí míň a míň. A protože akademičky s prvním dítětem čekají zpravidla tak dlouho, že už jich potom víc nestihnou, neváhá autor navrhnout prémii 50 tisíc eur za každé dítě, které se narodí ženě s akademickým vzděláním do třiceti let. Naopak plošné dětské přídavky by zrušil.
To jsou zoufalé nápady, podle Sarrazina ovšem oprávněné. Německo, které za svůj úspěch vděčí především úsilí několika generací technické inteligence, nemá při dosavadním tempu hloupnutí v globální hospodářské soutěži dobré vyhlídky, a radikální kroky jsou tedy nutné. Tichý revolucionář Nejvýbušnější je ta zhruba třetina knihy věnovaná muslimským přistěhovalcům. Zatímco ostatní přistěhovalecké skupiny jsou prý v zásadě ochotné se včlenit a Sarrazin je chválí (výslovně i migranty ze středovýchodní Evropy), k muslimům jako celku je skeptický. Se svou kulturní výbavou prý buď neumějí nebo nechtějí využívat šancí, jichž se ve svobodné západní společnosti dostává. Povážlivě mnoho jich na Německu zajímá pouze přísun dávek, zatímco kulturní a společenské vyžití čerpají přes satelit z tureckých nebo arabských televizních kanálů. Až 90 procent Turků v Německu si bere tureckého partnera a 60 procent novomanželů přichází přímo z Turecka.
Kdyby chtěl psát protimuslimský hanopis, rozepsal by se Sarrazin asi o teroristech, kterých už z německých mešit vzešlo docela dost. On ale zůstává věrný svému původnímu zadání a vášním: neděsí ho představa výbuchů v metru nebo na Alexandrplatzu, ale demografický model vzniklý protažením současných trendů do roku 2100. Pokud by se nic nezměnilo, bude prý v Německu za devadesát let žít už jen 20 milionů Němců, ale 35 milionů muslimů.
Sarrazinovou Achillovou patou je jistá záliba v genetice; sem kromě úvah, jak přinutit inteligenci, aby se více rozmnožovala, patří i termíny jako „negativní selekce“ či „dysgenický“, což v Německu pochopitelně vyvolalo neblahé reminiscence na nacisty s jejich zušlechťováním národního genofondu.
Výlety do genetiky Sarrazina odlišují od amerického politického spisovatele Christophera Caldwella, z jehož nové knihy o muslimech v Evropě sám obsáhle cituje. Kdyby si z něj vzal příklad a k vysvětlení úpadku nižších vrstev používal jen kulturní nebo náboženské důvody, osmašedesátnickými modlami by otřásl stejně, jen by jejich strážcům nedal záminku odvést řeč od podstatného k bizarnímu.
Naopak silnou Sarrazinovou stránkou jsou výlety do praxe. Kněmeckému školství je tak kritický i proto, že jeho žena dlouhá léta učila na základní škole. A když ještě Sarrazin pracoval jako zemský ministr financí v Berlíně, sestavil si vlastní úsporný jídelníček, aby ukázal, že za zdravou stravu člověk nemusí utratit víc než 4,25 eura denně. Podle jídelníčku (například třetí den se k večeři podávají: 2 krajíce chleba, 100 gramů tvarohu, 1 plátek šunky, 2 rajčata a 2 šálky čaje) s manželkou pár dní sami jedli - jako příklad ukňouraným nezaměstnaným. Půldruhého měsíce poté, co se rozzlobila na Sarrazina, vyhlásila náhle kancléřka Merkelová, že „multikulturalismus absolutně selhal“. Její příslib, že stát v imigrační politice přitvrdí, známý německý novinář Josef Joffe zhodnotil jako první plod tiché sarrazinovské revoluce. Německo se změnilo a stačila k tomu jedna kniha a jedna hloupá reakce establishmentu, která hnula žlučí tolika normálním Němcům.
