Říká se, že ministr školství Ondřej Liška se chce přece jenom pokusit o prosazení matematiky mezi povinné maturitní předměty. Rozhodilo ho zřejmě, že se naši desetiletí žáci čtvrtých tříd základní školy zhoršili v mezinárodních testech. Doufám, že se dá zase dohromady a vezme tu myšlenku zpátky. Matematice samotné by totiž nemohl udělat horší službu. Povinná zkouška dospělosti by jí zasadila stejnou ránu jako třeba zvyšování počtu hodin tohoto předmětu. Bylo by to totéž (nepsala jsem to už někdy?) jako léčit nechutenství vyššími dávkami jídla. To si matematika nezaslouží.
Spíš než donucovací prostředky bych jí přála mobilnější cílovou pásku, kterou by si mohl člověk nastavit podle svého a po doběhnutí třeba z hecu ještě trochu posunout. Někdo by doběhl dál, někdo blíž, nejdůležitější by bylo, aby po cestě nic důležitého neobešel, nepodlezl nebo nepoztrácel. Vmé internetové poště se objevil více než sedmdesátistránkový dokument ministerstva školství nazvaný „III. implementační plán Strategie celoživotního vzdělávání“. Na první pohled těžko stravitelné čtení. Když si ale člověk dá práci a dokumentem se prokouše, narazí na pár zaznamenání hodných věcí.
V oddíle, který analyzuje současnou situaci v oblasti středního školství, se například o polistopadovém zřízení víceletých gymnázií (tedy těch, do nichž děti nastupují většinou už v jedenácti dvanácti letech) píše jako o jednoznačné systémové chybě, jejíž „náprava se však jeví jako politicky neprůchodná“. V základních školách zůstává podle autorů textu „čím dál užší skupina žáků“, a to přesto, že se další místa v primách nezřizují.
Pokračování na straně VI
Dokončení ze strany I
Počty žáků na nižším stupni víceletých gymnázií zůstávají stejné, avšak celkově dětí ubylo za posledních 15 let téměř o třetinu. Porevoluční ministr školství Milan Adam myslel přitom návrat prvorepublikových gymnázií určitě dobře. Jen mu asi nikdo neřekl, že i ta první republika se chystala příliš časné rozdělování dětí na studijní a nestudijní typy zrušit. Jen na to neměla dost času.
Dnešní ministerstvo školství vidí určité řešení ve výrazné podpoře pro základní školy, aby si žáky pokud možno udržely. Pomůže to ale?
Taky mne zaujalo, že se má začít s vytvářením jakýchsi dílčích standardů už nejen pro řemesla, ale i pro některé maturitní obory. Jestli tomu dobře rozumím, brzo by tudíž mělo být možné poskládat si maturitní zkoušku z různých předmětů postupně, jak se to člověku hodí, a dokonce bez nutného docházení do školy. Prostě jen tím, že příslušné komisi dokážu, co umím. Konečně právě o to jde, nebo ne? Kminulému článku, který přinesl vedle termínu „nezralé děti“ i nový termín „přezrálé dítě“, mi napsal Vladimír Václavík z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Upozorňuje, že šestileté děti se od sebe skutečně mohou výrazně lišit, ale například v Nizozemsku to umějí řešit jinak než odklady či jinými výjimkami. Děti tam začínají chodit do školy už po dovršení 4. roku věku, často dokonce hned druhý den po narozeninách, ovšem s tím, že škola v tomto případě označuje víceméně jen budovu. Činnost ve věkově smíšených skupinách má charakter hry. Postupně, s ohledem na individuální rozvoj a zájmy jednotlivců, se ke hře přidává i učení, jak je při pobytu ve škole chápeme u nás. Povinné vzdělávání v tradičním smyslu začíná v Nizozemsku stejně jako u nás v šesti letech. Převážná většina dětí však v této době již školu navštěvuje. Ještě tu máme dopis Petra Peňáze, který se vrací k naší story o nevidomém Janu Buchalovi. Píše: „Nevynechal jsem v roce 2008 téměř jedinou evropskou konferenci o vzdělávání osob se specifickými nároky na vysokých školách a znám osobně své partnery na většině z nich. Ujišťuji vás, že tak dobré podmínky, jaké má k vysokoškolskému studiu český nevidomý, má málokterý evropský občan. Dánští, holandští a belgičtí studenti i učitelé jenom nevěřícně kroutí hlavou.“ Asi to mělo být řečeno.
O autorovi| radka.kvackova@lidovky.cz
