Olbřímí knihou Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny se po mnoha desetiletích vrací „s plnou parádou“ do české literatury německý kapucín Martin z Kochemu (1634-1712), jeden z nejčtenějších autorů 18. století. Zasloužil se o to pilný editor barokních textů a neúnavný literární archeolog Miloš Sládek, jenž s dvěma mladými bohemisty, Lucií Peisertovou a Tomášem Breněm, připravil tisícistránkový text k vydání. Další díl své mnohaleté barokní setby sklidil touto edicí i zvěčnělý profesor Alexandr Stich, který Kochemův Veliký život interpretoval a připomínal v řadě studií i na univerzitních přednáškách a editoři ho právem uvádějí jako iniciátora novodobého vydání.
Přídomek „jeden z nejčtenějších autorů“ není v Kochemově případě nijak nadsazený. Česká vydání překladů jeho duchovních a náboženských knih se počítají na desítky, přičemž mezi ty nejpopulárnější patřily knihy modlitební: Štěpná zahrada a Nebeklíč, vydávané v 18. a 19. století pod rozličnými názvy a v různých úpravách, nebo třeba Historie o nevinně soužené svaté pfaltzhraběnce Jenovefě. S tou se může čtenář seznámit v souboru Tři knížky lidového čtení, nedávno vydaném Českou knižnicí.
Kochemův Veliký život vyšel v Německu poprvé v roce 1677 a dostalo se mu značného čtenářského ohlasu. První český překlad kapucína Edelberta Nymburského vydala jezuitská tiskárna v pražském Klementinu v roce 1698 a několik dalších vydání v průběhu 18. i 19. století svědčí o tom, že i v Čechách byla tato kniha nesmírně populární. Poněkud odlišný názor zastávali naši osvícenci a obrozenci, hledíce na Kochema, stejně jako na vše barokní, skrz prsty a nacházejíce pro něj jen slova posměšná. Milota Zdirad Polák v Cestě do Itálie zahrnul Kochemovy knihy mezi „nejnedovolenější nesmyslnosti“, Václav Stach ho nazval „kejklířem kapucínem“, který „živě a lživě vymaloval horoucí peklo“ - spletl si ho přitom zřejmě s Mannim a jeho Věčným pekelným žalářem - ostatně podobně jako Jan Pravoslav Koubek, který ve svém směšnohrdinském eposu Básníkova cesta do pekel staví Kochema vedle Antonína Koniáše.
Tuto se obšírně a zřetelně vypisuje Co iritovalo české osvícence a co naopak po staletí lákalo a přitahovalo čtenáře na této objemné knize? Co jiného, nového mohli se dozvědět o životě Krista a Panny Marie nad rámec evangelijních poselství? Mnohé a ještě leccos navíc. Zvědavost křesťanů nahlédnout za leckdy strohé informace evangelií docházela již od středověku naplnění v různých apokryfních textech, zjeveních či spisech svatých Otců. Martin z Kochemu těchto zákulisních informací obratně využívá a umně je vplétá do jemného plátna tolik známých a tolikrát čtených a slyšených novozákonních příběhů a vytváří bohaté a přepestré roucho, od něhož se oko čtenářovokřesťanovo může jen stěží odtrhnout. Na informační omezenost biblickou ostatně Kochem upozorňuje i ve druhé části rozkošatělého titulu knihy: „Co se někdy v krajinách žídovských zběhlo a v Písmě svatém něco zatměleji a krátčeji vypsáno jest, tuto se obšírně a zřetelně vypisuje.“ Autor má přitom stále na zřeteli prostého, lidového čtenáře, jemuž hodlá leccos přizpůsobit a „pro lepší vyrozumění krátce ponavrhnouti“ a kterého rovněž mnohého ušetřuje, protože pokládá za zbytečné opakovat, co „svatí evanjelistové vypisují dosti obšírně“.
Kochem nezačíná líčení Kristovým narozením. První pětinu knihy věnuje vyprávění o stvoření světa, planetách, Slunci, vodách a povětří, stvoření andělů a jejich pádu, Adamovi a Evě a přes některé starozákonní nepominutelnosti (Noe, Sodoma, Egypt, babylonské zajetí) a místy až encyklopedické sondy (rozloha a správa římské říše, struktura židovských náboženských představitelů) se v pětině knihy dostává k životu panny Emerenciány, prababičky Ježíše Krista. Z této první části knihy se dobový čtenář dozvěděl mnohé geografické, historické, astronomické či meteorologické zajímavosti. Například že dešťová voda padá z nebe na zem čistá díky tomu, že „oblakové jsou na způsob nejakého sejtka děraví a déšť skrze něj prší jako nejaká mouka skrze sejtko“.
O Kristových prarodičích a rodičích informuje nás Kochem velice obsáhle. V několika rozsáhlých kapitolách se věnuje početí, narození, obětování, dětství, zasnoubení a svatbě Panny Marie, tedy tomu, co v evangeliích nenajdeme - kterou čtenářku by například nezajímalo, jaké měla Panna Maria svatební šaty! Kochem při tom ponejvíce čerpá ze Zjevení svaté Brigity, dřívějších Kristových životopisců, svatého Bonaventury a Ludvíka z Granady, a samozřejmě z desítek dalších apokryfních textů.
Epický tok Kochemova vyprávění přerušují a zpomalují lyrické pasáže rozjímání a modliteb, které jsou tu ústrojně zakomponovány do textu, onde přiřazeny na závěr kapitol. Setkáme se zde s vroucnou barokní zbožností, ale i s odvážnými řetězci metafor, jež mohou poučenému čtenáři připomenout Píseň písní starozákonní i tu Nezvalovu: „Ó nejsvětější tělo Marie, schránko všech božských milostí, lůže krále věčného, pokladnice darův Ducha svatého, studně božských sladkostí, z které spasení naše se vyprejštilo, kdož tebe dostatečně může chváliti a ctíti?“ Kochemův vševědoucí vypravěč vede čtenáře rukou zkušenou, nedává mu odpočinout, dokonce s ním navazuje rozhovor -oslovuje ho, klade mu otázky, vyzývá ho k přemýšlení. Stejně tak se ale obrací na své postavy, a to nejen v modlitbách. Neostýchá se dokonce narušit zvěstování Páně a nabádá Pannu Marii: „Než pohleď, Maria, kterak nyní ten anjel před tebou velice se ponížuje.“V jiných případech zase postavy hovoří ke čtenáři. Například ještě nenarozený Ježíšek si mu stěžuje, že musí trávit devět měsíců v naprosté temnotě, a to jen proto, aby on, čtenář, nemusel být navěky uvržen do pekelného ohnivého žaláře.
Dojem autentičnosti a důvěryhodnosti dává vypravěč čtenářovi zakoušet ve všech scénách Kristova i Mariina života. Ví toho tolik! Více než Matouš s Markem a Lukáš s Janem dohromady! Zná též dokonale topografii Galileje, takže závěr knihy může sloužit i novodobému poutníkovi coby bedekr. I román, i legenda, i apokryf Před dnešním čtenářem stojí tatáž možnost volby jako před tím barokním: buď bude Kochemův opus číst kapitolu po kapitole, stránku po stránce jako životní příběh Kristův, nebo - aktuálně - nalistuje kapitolu 56 (O slávě důstojenství dne Narození Krista Pána) a bude se krok za krokem ubírat Velikým životem v chronologii církevního roku. Autor se klonil spíše ke druhé variantě, jak je patrné z několika doporučení o vhodné době čtení některých kapitol (Narození Páně, Tři králové, Květná neděle apod.).
Budeme-li se spolu s editorem Milošem Sládkem ptát, zda je Kochemova kniha román, legenda, či apokryf, můžeme odpovědět: I román, i legenda, i apokryf. Hlavně však Veliké Dílo, které „má být čteno“.
***
BELETRIE KNIHA TÝDNE
Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny Martin z Kochemu Edičně upravili Miloš Sládek, Lucie Peisertová a Tomáš Breň. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2007. 1063 strany.
O autorovi| MARTIN VALÁŠEK, Autor je šéfredaktorem revue Souvislosti
