ROZCESTNÍK
Německá tradice „slova roku“ je známá. Méně se ví, že už 18 let se vyhlašuje i „Unworth des Jahres“. Otrocky přeloženo jde o „neslovo roku“, v praxi o slovo nehezké, nežádané či eufemisticky zahalující ideu, jíž se její nositelé nechtějí chlubit. Ilustruje to, jak píše Frankfurter Allgemeine Zeitung, v úterý vyhlášený výběr. Zatímco slovem roku 2010 se už dříve stal „Wutbürger“ (naštvaný občan), „neslovem“ roku je výraz „alternativlos“. Doslovný překlad zní „bez alternativy“, ale souvislost ukazuje až spojení s kancléřkou Merkelovou. Právě ona slovy „bez alternativy“ bojovala za finanční pomoc Řecku. Nic proti solidaritě, ale tady jde o způsob argumentace. Ve FAZ to vysvětluje šéf jazykové jury, germanista Horst Dieter Schlosser: „To slovo nepřiměřeně k faktům sugeruje, že v rozhodovacím procesu už předem není alternativa. A to jen posílí nechuť občanů k politice.“
To platí šířeji. Izraelci od své vlády slýchali, že mírový proces s teroristou Arafatem nemá alternativu. Občané postkomunistické Evropy zase od svých vlád vědí, že alternativu nemá vstup do EU, podpis Lisabonu ani přijetí eura. Ale pak zastříhají ušima i lidé upřímně přesvědčení o potřebě dohody s Palestinci či začlenění do EU. Vlády jsou přece od toho, aby promýšlely alternativy, plány B. Suma sumárum, argumentujeli politik slovy, že jeho vize nemá alternativu, riskuje, že v případě nějakého kiksu se sám stane hromosvodem voličského hněvu. Čímž se vracíme k německému slovu roku 2010 - k naštvanému občanovi. *** Tunisané svrhli prezidenta vládnoucího 23 let a Roger Cohen to v New York Times poměřuje očima mladé „arabské ulice“. Sesazení „silného muže“ občanskou revoltou je v arabském světě něco nového, co rezonuje od Ammánu po Káhiru, od Zálivu po Tripolis. Když v Saddámově Iráku udělali totéž silou Američané, nefungovalo to. Cizí invaze nemůže vybudit arabskou hrdost, ale domácí povstání ano. Velké věci začínají v malém, připomíná Cohen, odkazuje na vznik polské Solidarity před třiceti lety a ptá se: Je Tunis arabským Gdaňskem? Když roku 1980 vyhodili z gdaňských loděnic dělnici Annu Walentynowiczovou, vedlo to ke stávce a vzniku nezávislých odborů, jež pak nahlodaly sovětské impérium. Cohen vzpomíná, jak mu Walentynowiczová osobně řekla, že vše, po čem tehdy toužila, bylo „více peněz, lepší bezpečnost práce, svobodné odbory a aby jí vrátili práci“. A vše, po čem toužil Muhammad Búazízí, než se upálil, bylo mít práci a k tomu něco, aby se protloukl životem.
*** Po 25 letech strávených ve Francii se na Haiti vrátil bývalý diktátor Jean-Claude Duvalier („Baby Doc“), byl zatčen a světová média oživují ikonickou postavu z doby mládí svých šéfů. Jistě, muž proslulý výrokem „Trpět, toť úděl haitského lidu“ má pro leckoho cosi do sebe. Der Spiegel dal na web články o něm od roku 1973. Když diktátor v roce 1986 na nátlak USA opouštěl zemi, reportér Spiegelu zachytil Haiťany demonstrující s heslem „Peníze jsou ve Švýcarsku, my jsme v...“ (německé „Elend“ si přeložte podle gusta). A tak to zůstává dodnes. Loni psal Spiegel o verdiktu švýcarského Nejvyššího soudu, který rozhodl, že peníze z kont bývalého diktátora připadnou Duvalierově rodině. Proč? Protože Baby Doc nebyl viněn z vražd, ale z vytváření zločinecké organizace, což švýcarské zákony promlčují už po 15 letech. Pikantní je, že verdikt byl vynesen 12. ledna 2010, v den ničivého zemětřesení na Haiti. Tedy ne že by ta suma (4,6 milionu dolarů) byla spásonosná, ale ta symbolika mrazí. Nicméně švýcarská vláda, verdikt neverdikt, konta stále blokuje.
Proč se vlastně Baby Doc vrátil? To se neví. I článek v Süddeutsche Zeitung, který tuto otázku nadhazuje, zůstává odpověď dlužen (nepovažujeme-li za ni Duvalierův výrok „Přijel jsem, abych pomáhal“). Vzpomeňme na strůjce velké vlakové loupeže Ronnieho Biggse. Než se po 36 letech na útěku vydal do rukou britské justice, řekl, že touží zajít do britské hospody a dát si pivo. Ale po čem na Haiti toužil Baby Doc? Pořád ta strašná nejistota.
*** Která politická strana žádá nejhezčí zákaz? Tak se hned v titulku ptá Gideon Böss na serveru Osa dobra (www.achgut.com). Němečtí liberálové si vychutnávají prohřešky proti svobodám - a zákazy k nim patří z definice. Popořadě: CSU žádá, aby do kin nešla komedie o britsko-islámské teroristické buňce, neboť „přilévat olej do ohně by mohlo být velmi nebezpečné“. FDP míří na McDonald’s. Žádá zákaz přidávání dětských hraček k menu, čímž bojuje - pod heslem „občané proti hamburgeru“ - s nadváhou. Ještě dál jsou Zelení zapovídající výraz integrace ve prospěch společenské účasti. Proč? Protože nedokázali obsahově rozporovat teze Thila Sarrazina. A přestane-li existovat slovo integrace, nemůže existovat ani debata o integraci, čímž Zelení opět získají malý náskok před realitou. Novořeč je svůdná a Zelení jsou slabí, uzavírá Böss.
***
GALERIE
Sám nad městem. Nastoupit do balonu a nechat se unášet krajinou Kamila Lhotáka.
Výstava Kamil Lhoták čili Útěcha z techniky je otevřena do 3. dubna 2011 v Moravské galerii v Brně.
Protože Zelení nedokážou rozporovat Sarrazinovy teze, dožadují se zákazu slova integrace. Asi v naději, že pak nebude možná ani debata o ní.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
