Petra Placáka odvezli estébáci v červnu 1989 na „výlet na Křivoklát“. Zbili ho, vše mu sebrali a nechali ho v lese.
Disidenta Petra Placáka si estébáci podali ve středu 21. června 1989. Na demonstraci Českých dětí za záchranu parku Stromovky ho naložili do auta a odjeli. Chvíli se vůz proplétal ulicemi, pak zamířil z Prahy, a nakonec zastavil na lesní cestě uprostřed křivoklátských lesů.
Mladý řidič podle Placáka jen přihlížel. Další příslušník StB ho zezadu přidržoval a majoři Antonín Prchal s Reném Špringerem do něj tloukli. „Když jsem upadl, bil mě Prchal pěstmi shora, zatímco Špringer mě několikrát kopl do hlavy,“ napsal Placák v roce 2007 ve své knize Fízl. Když bití skončilo, řekl mu Prchal: „Hajzle, tohle je poslední výstraha.“ Pak čtyřiadvacetiletému Placákovi sebrali všechny věci včetně občanky a nechali ho uprostřed lesů. Za toto násilí nyní Prchala začali stíhat policisté z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Špringer mezitím zemřel a o případném stíhání dalších dvou účastníků incidentu policisté zatím nerozhodli.
Šéf úřadu Pavel Bret je ochoten prozradit jen tolik, že jeho úřad stíhá příslušníka StB za represi „vůči zástupcům opoziční iniciativy České děti v 80. letech, které zmlátili a odvezli mimo Prahu“. Bývalý zakladatel a mluvčí Českých dětí Placák nicméně o případu otevřeně mluví, na Prchala se Špringerem už navíc ukázal ve své knize.
Vymýšlí si. To bezpochyby Podle samotného Prchala, který má dnes v Benešově advokátní kancelář a poradenskou a bezpečnostní agenturu Loogius, si Placák všechno vymýšlí. „To bezpochyby,“ říká stručně jedenašedesátiletý major bývalé StB. Svůj případ dál odmítá komentovat („to v žádném případě“) a poté telefon rázně zavěšuje.
Petr Placák uvádí, že nešlo o jediný případ, kdy jej Prchal fyzicky napadl. Hned druhý den po „výletu na Křivoklát“ si šel na StB do pražské Bartolomějské ulice vyzvednout zabavenou občanku. Prchal před něj podle jeho vzpomínek položil prázdný papír a řekl: „A teď nám tady hezky popořadě sepíšeš, co chystají České děti na tenhle rok, nebo jedeme znovu na výlet, a tentokrát to už nebude legrace jako včera.“ Placák mu na papír napsal, že se baví „jen se slušnými lidmi“, na což prý major zareagoval dalším násilím.
„Zrudl vzteky a prudkou ranou mě srazil ze židle,“ vzpomíná Placák ve Fízlovi.
V křivoklátských lesích se Placák ocitl sám, nikdo z estébáků se při výslechu na ÚDV nepřiznal a hlava bicího komanda Prchal se dokonce hájí tím, že byl v době útoku sbírat zkušenosti v Moskvě. Historik a publicista Placák přesto věří, že by soud mohl útočníky potrestat. „Je tu svědectví lékaře, který viděl mé pohmožděniny a hlavně moje tehdejší trestní oznámení. Podat ho přitom nebylo jen tak, lehce totiž mohlo skončit mým odsouzením za útok na veřejného činitele,“ vysvětluje Placák. Svědci také podle něj viděli estébáky, jak ho nakládají do auta, a Placák navíc o zmlácení okamžitě informoval dalšího disidenta Petra Uhla, který tehdy zastupoval Východoevropskou informační agenturu.
O potrestání Prchala&spol. se Placák pokouší již potřetí. Původní trestní oznámení smetla tehdejší inspekce náčelníka pražské správy SNB ze stolu a špatně dopadla i stížnost, která přišla hned po listopadu 1989. Věc pak nechal Placák léta spát a nové trestní oznámení podal až po napsání „Fízla“ v roce 2007. Trest přesto podle něj není jediným vyústěním, které by jej uspokojilo. „Kdyby přišli a omluvili se, nechal bych to být.“ Král ochraňuje lesy, zvěř...
Iniciativa České děti vznikla v roce 1988. Jejich manifest z jara 1988 komunisty konsternoval – a rozzuřil. Částečně v nadsázce totiž požadoval návrat monarchie a pravilo se v něm třeba toto: „Král je záruka, ochraňuje lesy, zvěř, přírodu proti vládnoucím kriminálním živlům.“ České děti se pustily do organizování protivládních demonstrací – třeba za záchranu parku Stromovky, kterému hrozilo přeříznutí tunelem. Represe na sebe nenechaly čekat a došlo i na „projížďky“ do lesů. To kromě Placáka potkalo v září 1989 třeba Janu Miklušákovou.
Zaminovaná hranice Placákův případ není pochopitelně jediným, na kterém ÚDV pracuje. Policisté se například snaží najít dostatek důkazů proti představitelům minulého režimu, kteří nařídili či prováděli zaminování či „elektrifikaci“ státních hranic. Obviněn tady zatím nebyl nikdo, to se ale podle Breta může změnit. Viníky je navíc podle něj nutno hledat „nahoře“: „Mohlo by to jít až do úrovně republikových ministrů vnitra a jejich náměstků,“ míní Bret,
ÚDV si podle něj nechal udělat znalecký posudek a nyní shromažďuje „všechny myslitelné rozkazy, příkazy a nařízení“. Vyšetřování stavby pasivních ochranných systémů na hranicích má podle Breta jednu podstatnou výhodu – miny a elektřina zabíjely až do roku 1989 a řada viníků, a to včetně nejvýše postavených, proto ještě žije. Chvála pomalých soudů Smrt viníků je naopak největší brzdou dvou dalších velkých agend současného ÚDV – násilné kolektivizace a nuceného vysídlování lidí po měnové reformě v roce 1953. Kvůli kolektivizaci prověřoval ÚDV celkem 600 podnětů, ovšem hlavně kvůli smrti viníků dospěly k soudu pouhé čtyři případy. Dalších 60 věcí je podle Breta ještě rozpracovaných a viníci některých z nich prý stále žijí. Podobně vypadá i vyšetřování „Akce buržoazie,“ při které StB z Plzně a dalších velkých měst vystěhovala na venkov stovky protestujících proti měnové reformě a dalších nepřátel komunistického režimu.
Paradoxní vysvětlení má podle Breta fakt, že lidé začali podávat trestní oznámení na své kolektivizátory masově až v posledních několika letech. „Podněty začaly chodit až poté, co lidi zklamaly pomalé restituce. Nedostali zpět svůj majetek, tak se rozhodli aspoň obrátit na policii,“ vysvětluje šéf ÚDV.
***
Major Antonín Prchal zrudl vzteky a prudkou ranou mě srazil ze židle, vzpomíná disident Placák ve své knize Fízl
