Středa 25. května 2022, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Tohle není žádná Bittová

Česko

Zpěvačka a houslistka IVA BITTOVÁ (52) vypráví o novém životě v údolí řeky Hudson, o zasloužené slávě a – o samotě.

Za poslední dva měsíce odehrála dvacet dva koncertů v Česku, Švýcarsku a Británii. Potkali jsme se ve Zlíně, kde ve vyprodaném Domě umění vystoupila s místní Filharmonií Bohuslava Martinů, ale k zásadním koncertům patřil i ten brněnský, kde hrála Janáčka se Škampovým kvartetem. Před několika dny odletěla zpátky domů, do údolí řeky Hudson. V Americe už tři roky bydlí; mimo jiné pravidelně vystupuje v legendární Carnegie Hall. Chtějí s ní hrát Bobby McFerrin, Lou Reed, Tom Waits nebo Laurie Andersonová. Nikdy nebyla tak slavná.

* Jak se vám v Americe bydlí?

Jsem šťastná, že se to takhle vyvrbilo. Ještě před rokem nebylo jasné, jestli v Hudson Valley skutečně zůstanu. Teď jsem dostala zelenou kartu, tedy pracovní povolení, vzala si půjčku a pořídila si domeček. A syn Tonda získal plné stipendium na jedné z nejlepších hudebních škol v Americe, na Bard College. Mám štěstí, že dostávám nabídky z celého světa, je tedy praktické mít jedno zázemí americké a jedno české; z Moravy jezdím do Vídně a odtud létám po Evropě.

* Údolí řeky Hudson je rájem výletníků, sběratelů starožitností a také zelených foodies, lidí, kteří hledají organické potraviny. Jaké máte sousedy?

Sousedy mám výborný, a v podstatě je nevidím, žijí v lesích. Bydlím v městečku, které má asi šest tisíc obyvatel. Domy jsou tam velmi chytře architektonicky řešené, staví se na kopcích, takže je od souseda k sousedovi docela daleko. Mám oblíbenou vycházku na Burger Hill, to je malý kopeček jako Kraví hora v Brně. Z něj koukám do krajiny a pod sebou mám místo hladiny moře hladinu lesů. Před dvěma měsíci se tu vdávala Chelsea Clinton, dcera Billa Clintona, blízko nás je Hyde Park, kde měl letní sídlo Franklin Delano Roosevelt. Každý podzim, což je tady nejhezčí období, sem už dvě století jezdí malíři-krajináři.

* Jak jste se dostala právě na tahle místa?

Oblast řeky Hudson jsem poznala v roce 2003, kdy mě do New Yorku pozvali na roli Donny Elvíry v avantgardním nastudování Mozartovy opery Don Giovanni. Nechtěla jsem bydlet v tak obrovském městě, stačilo mi dojíždět do New Yorku jen občas, a tak jsem produkci vysvětlila, že by mi nevadily ani dvě hodiny cesty vlakem. Jezdila jsem nakonec na zkoušky půjčeným autem a vzpomínám si, že jsem řídila po dnes už „naší“ River Road a říkala Toníkovi: „Tady bychom mohli jednou tak rok bydlet.“ Tak se nám to splnilo.

* Co přesně bude syn v Americe studovat?

Hudební skladbu. Jenže oni chtějí studenty vybavit tak, aby měli široké vzdělání; ostatně prezident Bart College Leon Botstein je zároveň i dirigent ve Fisher centru, což je obrovská koncertní hala. Tonda tedy teď studuje Platóna, musí číst bibli, psát eseje v angličtině, ta škola má opravdu velký záběr, je to pro něj zápřah.

* Americké publikum dokáže originální umělce ocenit…

Pro mě je americký pohled na svět nesmírně inspirující, jako bych znovu studovala vysokou školu, tentokrát vynikající. Snažím se jet opravdu na maximum. Znovu a znovu si uvědomuju, že práce, kterou v Americe odvádím, má smysl.

* Zůstanete tam?

To není o „zůstanete“ – „nezůstanete“. Dokud budu zdravá a schopná hrát koncerty, budu cestovat. Tak proč bych vyhazovala peníze z okna za pronájem, když můžu bydlet ve vlastním? Domek u New Yorku je ideální model. Navíc jsem ráda, že mám mladšího syna ještě u sebe, že mi nevylítl z hnízda, i když by asi už chtěl. A mám tu absolutní klid na práci.

* V Česku jste ho ztratila?

V podstatě ano. V Lelekovicích když přijede autobus, zastaví mi přímo před domkem, a jak má nadsazené patro, cestující se nám dívají do jídelny. V Hudson Valley bydlím uprostřed lesa, úplný klid, nehrozí, že by jej něco narušilo. V Americe navíc fungují zákony, které lidé dodržují: to jsou takové zásadní věci, které mi přinášejí klid a uspokojení.

* Mluvila jste o pracovitosti, která se v Americe cení. Ale vaši soustředěnost vždycky oceňovali i čeští hudební kritici.

Ale teď cítím větší odpovědnost. Nechci tady ztratit vydobyté pozice. Hraju každý rok v Carnegie Hall, spolupracuji podle mě s nejlepšími americkými muzikanty. Loni mě třeba oslovilo smyčcové kvarteto z Los Angeles, jmenují se Calder Quartet, podle jména španělského malíře. Jsou to mladí, talentovaní a dnes už v Americe úspěšní lidé, začali jsme loni zkoušet, v únoru 2011 už zase máme vystoupení v Clevelandu.

Pracuji s nimi ráda, stejně jako třeba se Škampovým kvartetem v Česku, to jsou také lidsky i muzikantsky výjimeční lidé. Vzala jsem si na sebe břemeno práce v zahraničí, musím pracovat. Dobré je, že už se nestydím za svůj styl, který nebyl v Česku nikdy lehce stravitelný. Vzpomínám si, že při mých prvních českých koncertech se lidi smáli, na koho že to šli. Občas jsem se ptala sama sebe, jestli jsem na správném místě ve správnou dobu. To už neřeším.

* Neradili vám lidé, abyste jen zpívala a přestala k tomu hrát na housle?

Mnohokrát, dokonce i příbuzní. Ale instinktivně jsem podobné rady nikdy nepřijala; nejde si věci takhle zjednodušovat.

* Zvedlo se vám v Americe sebevědomí?

Rozhodně, lépe a snadněji navazuji i přátelské vztahy. Třeba se usmívám na vedoucího pošty – a on se na mě taky usmívá. Musíte do téhle země něco přinášet, něco vyzařovat – pak se vám bohatě odmění.

* Necítíte se tam trošičku sama?

Mně to nevadí. Když potřebuji lidi, rádi mě přijmou, jezdím často do Evropy… Tahle otázka je v podstatě bezpředmětná. Nabažím se přátel, vyřídím si věci a můžu zpátky do klidu hudsonského domku…

* Musíte mít přece desítky ctitelů.

Mám, hrozně moc. Ale nevypadá to na žádný vztah, na nic nového v mém novém životě. Mě hudba tak baví, že je to pro mě zároveň lék. Je mi samozřejmě občas smutno, když cestuji a pořád jezdím sama, ale publikum mi energii zase vrací. Vím, že musím druhý den nastartovat a jet dál, nesmím se zastavit a fňukat.

* Váš způsob života vyžaduje hodně velkou samostatnost.

Tak jsem si to nastavila. Nemám agenta, jen svůj diář. Koncerty si domlouvám sama, mám to štěstí, že mi nabídky přicházejí, nemusím se nikoho doprošovat. Jen si musím vše zorganizovat tak, abych to zvládala. Teď jsem byla zase týden v Čeladné, kam jezdím ráda do rehabilitačního centra, byla jsem v mrazáku v - 120 °C, večer v sauně v + 100 °C, dala jsem si masáže, zábaly, lymfu, snažím se preventivně o sebe starat, abych byla schopná co nejdéle pracovat. Když jsem na turné, stávám se vegetariánem, už skoro nejím maso.

* Se Škampovým kvartetem pravidelně hrajete Janáčka, teď nedávno v Brně a v britském Leedsu. Jak je Janáček přijímán v Americe?

Američané hlavně nejsou tak úzkostliví v interpretaci klasických děl, spíš víc vnímají melodičnost a harmonii, kterou Janáček má – nenasazují na něj křečovitě nějaká kritéria typu „takhle se to má hrát“. Oceňují zkrátka na českých klasicích to krásné – stejně jako u Dvořáka, Martinů a Smetany. Nadšeně přijímají východoevropské vibrace a naši specifickou melodiku, respektují a uznávají nás. V interpretaci naší hudby jsou svobodnější, nebazírují na tradicích. I když poslouchám americkou stanici s klasickou hudbou, česká jména tam často padají, naše hudba je v Americe jednoduše velmi milovaná.

* Taková svobodomyslnost a neupjatost vás baví?

To víte že jo. Je to nesmírně inspirující, nové. Můj syn Toník přijel v patnácti letech do Ameriky, za rok z něho byl úžasný klavírista, má rád jazz i klasiku, na něm vidím, že si nevymýšlím, že Amerika má zásadní kulturu, která nás oba obohacuje, že žít tu má smysl. Jsem ráda, že jsem ho vzala s sebou, na něm jsem jasně viděla, co s ním tahle země dělá, jako by se mu roztáhla křídla.

* A vám?

Mně taky. Jak se říká, doma není nikdo prorokem. Teď čtu krásnou knihu Bély Bartóka, který to neměl v Maďarsku vůbec lehké a pak, když přijel do Ameriky, setkal se s daleko větší přízní. Ne že bych se s ním chtěla srovnávat, ale právě od Bartóka jsem pochopila, že se člověk nemusí držet předem dané cesty. Teď v Česku jsem odehrála Bartókovy duety a právě Janáčka – a experti říkali: Bittová s tím Škampovým kvartetem, to vůbec není Janáček! Nehraju totiž přesně to, co klasici zapsali do not. Ale, do prčic, i Janáček a Bartók chodili po vesnicích a zapisovali si, co tam lidé zpívali, co slyšeli, tak proč bychom do jejich hudby nemohli zase zpětně zasahovat? Ale nechci, aby to vyznělo, že se obhajuji. Třeba se někdy někdo bude pokoušet o interpretaci mých šíleností s houslemi a hlasem a experti zas budou říkat: Tohle není žádná Bittová! ?

Cítím teď větší odpovědnost. Nechci tu ztratit vydobyté pozice. Bývá mi smutno, že jsem sama, ale publikum mi energii vrací. IVA BITTová ? „Hudba je pro ni jako krev,“ napsal o ní před pár lety vyhlášený britský recenzent Ken Hunt. ? Narodila se 22. 7. 1958 v Bruntále na severní Moravě jako prostřední ze tří dcer. ? Nejmladší Regina Bittová je divadelní herečkou a vede v Luhačovicích dramatické kroužky, nejstarší Ida Kelarová organizuje populární hlasové kurzy a je známá jako zpěvačka romských písní. ? Za velké obohacení svého hlasu považuje Iva Bittová mateřství; jejím synům je nyní 28 a 19 let, starší Matouš studuje práva, mladší Antonín studuje v USA a má velké hudební nadání, s Ivou občas vystupuje. ? Proslavila se už jako Eržika v legendární divadelní inscenaci Balada pro banditu (muzikál brněnského Divadla na provázku byl zfilmován v roce 1978). Ivě BITTové se životem v Americe roztáhla křídla. ? Léta patří k nejoriginálnějším tvůrcům, jaké můžeme světu nabídnout. Teprve v posledních letech, po úspěchu v Americe, je však její popularita v Česku ryze mainstreamová; vyprodává sály jakýchkoli velikostí. ? Pro její originální hudební styl se dodnes nenašel termín. Je zároveň mimořádně cílevědomá a pracovitá, dodnes například dochází na soukromé hodiny houslí. ? Za hlavní roli ve filmu Alice Nellis Tajnosti (2006) byla nominována na Českého lva (film sám lva vyhrál).

O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...