V novinách - bohužel i Lidových - vycházejí věci, nad nimiž zůstává rozum stát. V recenzi představení Milady Součkové Historický monolog napsala v pátek Jana Paterová, že autorka reflektuje „nejen skutečné historické události, které Hácha sám prožil, to znamená především podpis mnichovské dohody, díky němuž si vysloužil punc zrádce národa“ (LN 25. 6.).
I dítko v obecné škole by mělo vědět, že Hácha skutečně nepodepsal mnichovskou dohodu, dokonce že ji nepodepsal ani žádný jiný Čech. Také by asi mělo vědět, že punc zrádce národa si nevysloužíme „díky“ něčemu, ale „vinou“ něčeho nebo „kvůli“ něčemu. Jana Paterová má ale vše nějak popletené, protože dále se dočteme: „Jde především o padesátá léta, ale objevují se zde i další momenty z následující éry vlády Gottwalda a Zápotockého.“ Éra Gottwalda a Zápotockého následovala po padesátých letech?
To, co Hácha po hrubém nátlaku a srdečním záchvatu 15. března 1939 kolem 5. hodiny ráno podepsal, nebyla mnichovská dohoda, ale prohlášení, v němž vložil „osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše“. Co to znamená, věděl dobře sám. Ještě v berlínském hotelu řekl své dceři: „Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem.“ Soud historie není k Háchovi tak příkrý, všeobecně se dnes považuje spíše za „oběť“ doby než za viníka. Zlomený a vážně nemocný Hácha zpočátku brzdil nacistické represe a podporoval odboj, později se stal bezvládnou loutkou okupační moci.
Hácha shodou okolností zemřel na stejném místě a ve stejný den jako Milada Horáková, v pražské Pankrácké věznici 27. června, jen o pět let dříve. Datum je jistě náhodné, okolnosti však nikoli. Horáková byla popravena po zinscenovaném politickém procesu. Emil Hácha zemřel v nedůstojných podmínkách ve vazbě v podstatě „přirozenou smrtí“. Kdyby neodešel tímto způsobem, byl by s ním uspořádán proces, který by posuzoval jeho politickou činnost. Nechal by Beneš Háchu odsoudit k smrti a popravit jako Jozefa Tisa?
Na tuhle otázku se samozřejmě nedá odpovědět jinak než hypoteticky. Co však víme určitě, je fakt, že tzv. retribuční soudnictví po roce 1945 bylo v rozporu se zásadami právního státu a demokracie. Odsouzení se nemohli odvolat, trest smrti byl vykonán dvě hodiny po vynesení rozsudku, soudci byli jmenováni podle politického klíče, do jejich rozhodování zasahovaly stranické sekretariáty a třeba v procesu s protektorátní vládou i sovětské velvyslanectví. K dlouhým, i doživotním trestům byli odsouzeni politici, kteří nebyli ani kolaboranti, ani zrádci národa, jen patřili do roku 1938 k odpůrcům Edvarda Beneše.
Když Emil Hácha zemřel, nebylo povoleno vydat smuteční oznámení a pohřeb musel být uspořádán jen za účasti nejužší rodiny brzy ráno. O pět let později stihl podobný osud ostatky Milady Horákové, příbuzní nedostali dokonce ani její popel. Je to jen další doklad toho, že politická a justiční zvůle u nás nezačala 25. února 1948, ale o tři roky dříve.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
