Dnes o tom, jak se překládá, co nebylo řečeno
Jistě to znáte taky: člověk dojde (nebo teprve dochází) k nějaké myšlence nebo pocitu a říká si, že je s tím na světě sám – a pak to nadšení, když se dozví, že to už jasně formuloval někdo jiný. Třeba když Haruki Murakami řekne, že když člověk vaří a jí italské těstoviny, může u toho poslouchat jedině Rossiniho operní předehry. Nebo že Goethe, jenž rozhodně netrpěl nouzí, odpovídal přátelům a známým, když se divili prostému a čistému zařízení jeho výmarského domu, že přepych, cetky a podobná špína jsou pro hlupáky, kteří nemyslí a ani myslet nechtějí. A před dvěma týdny mi podobnou radost udělal na tomto místě kolega Komers svým sloupkem o trampotách tlumočníkových – tím spíše, že to v těchto týdnech den co den okouším na vlastní kůži.
Někteří lidé si myslí, že mohou hovořit dialektem, že mohou mluvit vágně, slangem a nekonečně dlouho a že tlumočník si s tím bez mrknutí oka poradí a podá to druhé straně jako na talíři a bez ztráty kytičky, samozřejmě v kultivované, strukturované a smysluplné podobě.
Mnozí si neuvědomují, že mluví se svým protějškem, nikoli s tlumočníkem, jenž je pouhým médiem, skrz něž řeč jen proudí z jedné strany na druhou. Při odborných kurzech a zácvicích se často stává, že školitel – místo aby postupoval pedagogicky a vysvětloval názorně věci, kvůli kterým tam frekventanti jsou, protože je neznají – se obrací jen k samotnému tlumočníkovi a jaksi předpokládá, že ten je se vším důvěrně obeznámen a vysvětlí jim to podle jeho náznaků sám. Když seřizovač u obráběcího stroje neřekne, že fréza se musí posunout doprava a vrták zase nahoru, nýbrž jen „tohle musí tam a tamto sem“, překládá se to těžko. Či vlastně: překládá se to lehko, ale otázkou je, co taková moudrost bude adresátovi platná.
V jednom dánském podniku jsem poznal mechanika, který nejradši vykládal tak, že si jen tak mumlal pro sebe v dialektu, skloněný ke stroji a nos zapíchnutý v něm, zadek vystrčený na tlumočníka. Stalo se mi také, že jsem měl tlumočit Dánovi, který neuměl dánsky: v životě nevytáhl paty z rodného kraje a mluvil jen místním nářečím, do obecně srozumitelné dánštiny přepnout prostě nedokázal. Takže náš společný známý to překládal do dánštiny a já pak dál do češtiny. Pak člověk snadno může propadnout pocitu méněcennosti, ale mně pro takové případy pomohlo, když jednou v dánských televizních novinách mluvili s farmářem žijícím asi sto kilometrů vzdušnou čarou od Kodaně a považovali za nutné opatřit jeho povídání titulky.
Když někdo chce mluvit prostřednictvím tlumočníka, musí to umět. To znamená, že musí hovořit zřetelně, konkrétně a v přiměřeně dlouhých úsecích. Tlumočník jen těžko bude lepší než ti, jimž tlumočí.
Jistý pražský orchestr měl jednou s jedním zahraničním dirigentem hrát nějakou romantickou skladbu, snad Schumanna. Maestro se postavil před hráče a vysvětloval: „Budeme hrát romantismus. Romantismus, to je návrat k přírodě, romantici k přírodě chovali hluboké city a hledali v ní duši a v té hudbě to musí být cítit, to šumění lesů a zurčení potoků...“ Takto pokračoval několik minut, aby pak pokynul tlumočníkovi. Ten si ve své věru nelehké situaci poradil způsobem v každém ohledu pozoruhodným a celé páně dirigentovo expozé obsáhl jednou jedinou větou: „Horny víc nahlas!“
***
Stalo se mi také, že jsem měl tlumočit Dánovi, který neuměl dánsky: v životě nevytáhl paty z rodného kraje a mluvil nářečím
O autorovi| ROBERT NOVOTNÝ, překladatel
