Goethovský motiv milostného vzplanutí mezi mužem v letech a o mnoho mladší dívkou je v literatuře běžný a nevyhýbá se mu ani kinematografie: například loni u nás běžela britská tragikomedie Venuše. Těžko se na téhle vyšlapané půdě dá vymyslet něco nového. Na překvapivé zvraty tu není místo, explicitními erotickými scénami už šokovali jiní Jednu z mála možných cest k přínosnému pojetí představuje propracovaná psychologie hlavních postav. Pokud se dala nalézt ve stejnojmenné knižní předloze amerického spisovatele Philipa Rotha (byla přeložena i do češtiny), cestou na plátno se někde zapomněla.
Už úvodní nastavení nevzbuzuje velká očekávání. On - David Kepesh, příležitostný divadelní kritik, univerzitní profesor a notorický sukničkář, který své oběti loví s bezkrevnou rutinou mezi studentkami. Ona - jedna z nich, Consuela Castillová, kubánský původ, oslepující krása a jiskřivá inteligence samozřejmostí. On se do ní bezhlavě zamiluje - zřejmě poprvé v životě doopravdy, a nejspíš i naposled. Ona mu cudně podlehne. Takhle rozvržené postavy originalitou zrovna nesrší, jejich vztah působí spíš z povinnosti, a že se žádný happyend konat nebude, musí být jasné každému.
Umírající zvíře natočila Katalánka Isabel Coixetová, autorka vynikajících dramat Tajemství slov a Můj život beze mne. Obě se točila kolem žen, které se musejí vyrovnat s tragickou událostí, jež jim obrátila životy naruby. Právě skvělé a neokázalé postižení zápasící ženské duše tyto filmy povyšovalo na nezapomenutelné zážitky. Tentokrát však zápasí hlavně režisérka: do nitra uvadajícího chlípníka se jí nedaří proniknout.
Consuela z jejích rukou vychází dle očekávání plastičtěji a uvěřitelněji. To, že Coixetová prostě umí ženské postavy líp než mužské, však ve výsledku nehraje tak zásadní roli jako fakt, že Umírající zvíře šustí papírem. Některé postelové konverzace ještě mohou sloužit jako záměrný výsměch děsivým banalitám, které nám sem tam uklouznou ve chvílích milostného dojetí („jsi umělecké dílo“). Průběžný komentář mimo obraz, literární postup, jenž na plátně málokdy nachází opodstatnění, však diváka zásobuje vyčpělými truismy podezřele pravidelně („při milování cítíte zadostiučinění za všechny životní prohry“) a inkoust smrdí i z mnohých replik: která holka ve skutečném světě řekne, že „lednička zeje prázdnotou“?
Čas unikající mezi prsty Není to tak, že by Umírající zvíře neumělo tnout do živého. Šikovně zmnožený motiv (strachu ze) smrti, pocit bolestné neschopnosti skutečně se někomu oddat (o to drásavější, že vědomý) a naopak děsivé nazření faktu, že ten druhý mi nebude nikdy patřit celý - to vše ve filmu žhne, místy dokonce jako obnažený nerv. Škoda jen, že režisérka nenechá diváka nic z toho objevit samotného a svléká postavy před jeho očima pomocí tak průhledných obrazů, jako je metronom coby symbol času utíkajícího mezi prsty.
Klíčoví jsou v komorním (melo) dramatu samozřejmě herci. Přestože se Penélope Cruz ve svých čtyřiatřiceti na role studentek už nehodí, coby zprvu naivní, později příliš rychle dospělá Consuela odvádí práci bez chyb. Ben Kingsley Kepeshovi dodává tu správnou dávku nesympatičnosti, ale místy přehrává. Snímek nečekaně prozáří civilní Dennis Hopper v roli jeho přítele.
„Civilní“ byla přesně ta kvalita, kterou měly předchozí filmy Coixetové, zatímco tomuhle chybí. Rothovo dílo má naopak pověst textů dráždivých, divokých, anarchistických. Umírající zvíře uvízlo někde mezi: je kultivované, poctivé, bezpečné - a mdlé.
HODNOCENÍ LN ***** Umírající zvíře (Elegy)
USA 2008 Scénář: Nicholas Meyer Režie: Isabel Coixetová Kamera: Jean-Claude Larrieu Hrají: Ben Kingsley, Penélope Cruz, Dennis Hopper, Patricia Clarkson, Peter Sarsgaard, Deborah Harry a další Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 9. 10. 2008
