Soužití malých zemí s velkými a expanzivními sousedy je zajímavým tématem politických dějin dvacátého století. Ačkoli je mezinárodní prostředí formováno řadou vnějších vlivů, které se nutně vymykají kontrole malých států, je pozoruhodné, do jak velké míry byly některé z nich schopné díky svým vnitřním poměrům a vhodně zvoleným strategiím řídit svůj osud.
Kontrastní případy Finska a Československa poskytují obzvláště bohatý materiál k úvahám o limitech deterministického pohledu na naše dějiny.
Finský boj s vysokou morálkou Přesně před sedmdesáti lety vyrazilo po zinscenovaném „pohraničním incidentu“ půl milionu vojáků Rudé armády do útoku proti čtyřmilionovému Finsku. Začala tím „zimní válka“ – epický zápas za nezávislost země, který se později stal klíčovým symbolem finské národní identity. A rovněž dokladem toho, že malý národ se schopnými elitami a vůlí k obraně se mohl se ctí vyrovnat s velmocenským mlýnem, do kterého se v důsledku své geografické polohy dostal.
Hned na začátku konfliktu se ukázalo, že skutečným sovětským cílem nebyly dílčí korekce hranic, ale likvidace nezávislého Finska. Stalin se rozhodl vytvořit z několika exilových finských komunistů loutkovou „dělnickou“ vládu, která se prohlásila za legitimní představitelku „zájmů finského lidu“. Efekt tohoto kroku však byl opačný, než jaký Moskva očekávala – Finové se ve svém obranném úsilí o to víc sjednotili.
Sovětský svaz počítal s rychlým vítězstvím. Jeho převaha v počtu vojáků a množství výzbroje byla obrovská. Přesto Finové dokázali svou nezávislost uhájit.
K finskému úspěchu přispělo několik faktorů. Rudá armáda byla oslabena stalinskými čistkami a motivace prostých vojáků byla nízká. Zima roku 1939 byla navíc tak krutá, že nepříjemně zaskočila i Rusy, kteří jsou jinak proslulí svou schopností využívat mrazu ve svůj prospěch.
Finové naopak uplatnili výbornou znalost prostředí a inovativní taktické postupy (prvky gerilové války, zimní kamufláž, lyžování), které byly proti těžkopádným kolonám Rudé armády velmi účinné. Finští vojáci se navíc vyznačovali extrémně vysokou bojovou morálkou, neboť byli přesvědčeni, že bojují doslova o všechno.
Na jaře 1940 začala dosahovat finská obrana svých fyzických mezí. Sovětský svaz byl ale tak otřesen houževnatým finským odporem, že se vzdal záměru zemi dobýt a v dubnu byla válka ukončena podpisem mírové smlouvy. Finsko sice přišlo o rozsáhlá území, ale ubránilo se okupaci.
Po německém útoku na Sovětský svaz se Finsko pokusilo využít situace a v separátní válce (ovšem s německou vojenskou pomocí) dobýt ztracená území zpět. To se mu nepodařilo a nakonec skončilo mezi poraženými státy druhé světové války, svou nezávislost však navzdory závěrečnému drtivému náporu Rudé armády opět uhájilo.
Po skončení války se Finsko zdálo být v obtížnější situaci než Československo.
Leželo v bezprostředním sousedství vítězného SSSR, se kterým sdílelo přes tisíc kilometrů dlouhou hranici, a navíc byl tento „dědičný nepřítel“ na vrcholu své moci. Co tedy rozhodlo o tom, že se Československo sovětizovalo, ale Finsko nikoli?
Některé vnější faktory sice působily ve prospěch Finska (například jeho z hlediska velmocenských zájmů periferní poloha). Ale před zařazením mezi sovětské satelity zemi uchránily hlavně schopnosti finské politické elity a vůle finské veřejnosti zachovat si demokratické zřízení.
Kdo je stabilní, tak odolá Finská komunistická strana nikdy nezískala ve volbách takovou podporu, aby mohla prosadit svou agendu. Převážná část finské veřejnosti zůstávala naladěna protisovětsky a protikomunisticky, a to včetně voličů silné sociálnědemokratické strany, která byla předtím součástí všech finských válečných vlád. Většina Finů odmítala radikální politické a ekonomické změny.
Komunistickou subverzi komplikoval i konzervativní systém veřejné správy v zemi. Podle platných zákonů byli státní úředníci neodvolatelní a komunisté neměli sílu tyto zákony měnit.
Finský politický systém byl neobyčejně stabilní. V souvislosti s válkou nedošlo k podstatným vnitropolitickým změnám a všechny důležité politické strany působily nerušeně dál.
Klíčovou roli patrně sehrál i fakt, že jako jediný z poražených států druhé světové války nebylo Finsko okupováno. Je navíc zřejmé, že si Finové díky své rozhodné obraně během zimní války vysloužili Stalinův respekt. Obratný finský prezident Paasikivi byl na rozdíl od Edvarda Beneše konzervativcem rozhodnutým ubránit ústavní systém své země. Zatímco ve vztahu k Moskvě sledoval zcela pragmatickou linii, jejímž cílem bylo přesvědčit Stalina, že poválečné Finsko pro něj nepředstavuje bezpečnostní hrozbu vyžadující sovětizaci, na domácí scéně systematicky pracoval na oslabení komunistů.
Když pak byli finští komunisté v létě 1948 odvoláni z vlády, Stalin proti tomu nic nenamítal.
***
Před zařazením mezi sovětské satelity zemi uchránily hlavně schopnosti finské politické elity a vůle veřejnosti zachovat si demokratické zřízení
O autorovi| JAN JIREŠ, Autor vyučuje mezinárodní vztahy na vysoké škole CEVRO Institut politolog
