Sobota 29. ledna 2022, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Tomáš Halík ateistou?

Česko

Pro moderního přírodovědně vzdělaného člověka může být Bůh ztotožněn s obdivuhodným a smysluplným řádem světa

V minulé Orientaci komentuje Tomáš Hříbek (Zač by měli být ateisté vděční?) předchozí článek Tomáše Halíka (Zač křesťané vděčí ateistům) a dospívá k závěru, že „pro ateisty i věřící se prof. Halík odhaluje jako stydlivý ateista“, respektive že „de facto přechází na ateistické pozice“. Hříbek se hlásí k ateismu a sekulárnímu humanismu a z této pozice říká, že Halík „svými subtilitami o ‚Bohu, jenž není, ale mohl by být‘ neudělá dojem ani na ateisty, ani na běžné věřící“. V závěru svého článku Hříbek uvádí řadu známých historických příkladů toho, jak se křesťanské církve kompromitovaly krutým pronásledováním kacířů a Židů, a poněkud kuriózně dovozuje, že Hitler byl vlastně důsledným pokračovatelem křesťanské tradice, papež de facto jeho spojencem a SS organizací téměř stoprocentně křesťanskou.

Je docela legrační, jak toto stanovisko negativně kopíruje postoj druhé strany, podle které nacismus byl právě naopak důsledkem opuštění křesťanství… Kdyby Hříbek občas zašel do kostela Připomeňme, že Tomáš Halík (podobně jako řada dalších myslitelů, které Tomáš Hříbek cituje) děkuje ateistům (a to i těm nejbojovnějším) za to, že přiměli křesťany opravdu řádně promyslet základy své víry a zbavit se falešných představ o Bohu.

Celkem pravidelně chodím v neděli večer do pražského kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde působí jako kněz Tomáš Halík; kostel bývá do posledního místa zaplněn (či spíše přeplněn) povětšinou mladými studenty. Kdyby tam Tomáš Hříbek občas zašel a bez předsudku si poslechl podle mého názoru opravdu pozoruhodná Halíkova kázání, možná by lépe pochopil, o čem už dlouhá léta píše a káže. Těžko by si mohl myslet, že ono moderní křesťanství, které se muselo vyrovnat s výzvami ateismu a sekulárního humanismu, je vlastně jen ateismem oděným do náboženského jazyka.

Hříbek se domnívá (nutno přiznat, že ve shodě s mnoha tradičními křesťany nejrůznějších denominací), že „správný“ křesťan musí více méně doslova věřit tomu, co čte v Bibli, že Boha si musí představovat jako jakéhosi neviditelného antropomorfního „SuperRýbrcoula“ v zákulisí našeho světa, jehož výstižným znázorněním je to, co je vyobrazeno např. na stropě Sixtinské kaple. S takovým křesťanem má ovšem ateista lehkou práci – snadno zesměšní jeho víru v „nesmysly“, které jsou v rozporu s moderními vědeckými poznatky.

Netroufám si posuzovat, do jaké míry má pravdu Tomáš Halík, když říká, že „orwellovská“ představa Boha jako dohlížitele je až výplodem novověkého myšlení a že původní křesťanská představa je naopak blízká té Halíkově, Teilhardově nebo de Lubacově.

Jsem však přesvědčen, že pro moderního přírodovědecky vzdělaného člověka může být Bůh v první řadě ztotožněn s obdivuhodným, smysluplným řádem světa, s tím, co způsobilo, že náš svět se od svého vzniku řídí právě takovými zákony, které v něm vládnou, tím, co je stále udržuje v platnosti a co způsobuje, že se pozoruhodně přirozeně vyvíjí od původního chaosu velkého třesku („stvoření“) až k tomu, čemu říkáme vědomí, myšlení či krása. Je tedy myslím docela oprávněné věřit, že jsme uprostřed cesty k nějakému úžasnému vyústění zcela přesahujícímu naši představivost (Teilhardův bod Omega). To, že se věci v tomto světě dějí „samy od sebe“, je projevem toho, čemu říkáme Bůh (který ovšem může mít i spoustu dalších pro nás nepoznaných či nepoznatelných aspektů).

Na biblické texty se musíme dívat podobně jako na geniální umělecká díla, nikoli jako na literaturu faktu. Skvělý román nebo básnická sbírka plné fantazie, obtížně pochopitelných pasáží a paradoxů jsou přece v jistém smyslu také pravdivější než suchý policejní protokol o nějaké události, ačkoli se třeba vůbec nic z toho, o čem se v nich mluví, reálně přesně nestalo.

Je samozřejmě zbytečné, ba dokonce škodlivé, jakkoli racionalisticky odkouzlovat biblické příběhy, ve kterých se působivě proplétá realistická kronikářská rovina s mytologií a literární rovinou podobenství. V pohádkách přece také nezdůrazňujeme, že „žába přece nemluví“, a bereme si z nich něco mnohem důležitějšího.

Onen tradiční způsob víry bazírující na doslovné pravdivosti biblických textů (podle Hříbka asi jedině akceptovatelný) je dnes podle mého názoru mylný, protože se v něm snadno ztratí to podstatné – upřímná víra ve smysluplný řád světa, kterou můžeme ovšem ztotožnit s křesťanským superpřikázáním „Milovat Boha z celého srdce“. Nejpodstatnější složkou takové víry je zajisté druhé superpřikázání „Milovat své bližní“.

To, jestli je v pozitivistickém smyslu „opravdu pravdivá“ větší, nebo menší část biblických textů, jestli je to či ono (nebo dokonce skoro všechno) „pouze“ mýtem, podobenstvím či literárním prostředkem, je alespoň pro mě úplně vedlejší.

Jsem přesvědčen, že člověk nezbytně potřebuje náboženství, které mu dává pocit, že jeho život i celý svět mají smysl. Ateistický sekulární humanismus tuhle potřebu prostě naplnit nedokáže. Podstatnou součástí lidské duše je nejen racionalita, ale i iracionální potřeba tajemství, obřadů a tradice.

Bez ornamentů by to nešlo Myslím, že i pro racionalistu odkojeného moderní vědou je nakonec docela dobře možné nejen akceptovat, ale i mít upřímně rád všechny ty starobylé obřady, více či méně metaforické biblické příběhy, a dokonce i nejrůznější nánosy církevní tradice – prostě jako pomocné ornamenty okolo toho podstatného, tedy oněch výše uvedených superpřikázání. Ty ornamenty jsou někdy krásné, někdy naivně milé, jindy kýčovité nebo i trochu legrační, ale bez nich by to prostě nešlo – kdyby se to podstatné prezentovalo jen v té strohé, holé podobě, bylo by to neživotné a pro lidi špatně stravitelné.

Existuje ovšem na druhé straně nebezpečí, že pod tou záplavou ornamentů už podstatné jádro nespatříme a za podstatné budeme mylně považovat právě ty ornamenty.

Pro někoho je těch ornamentů neúnosně mnoho – pak je asi třeba tu neúnosnou část prostě vytěsnit, s nadhledem ignorovat a doufat, že postupně, během dalších stovek let, vymizí z církve i oficiálně.

Musím říci, že kdybych si měl vybrat, tak mi přece jen budou bližší poctiví přemýšliví ateisté a agnostici než fundamentalističtí zastánci tradičního biblického literalismu. Od ateistů a agnostiků se ovšem liším v odpovědi na onu hypotézu o Bohu – já prostě na rozdíl od nich optimisticky věřím, že svět je smysluplný, že k něčemu lákavému směřuje a že podstatou toho smysluplného směřování je to, co nazývám Bůh.

Mimochodem, když se starozákonní Bůh představoval Mojžíšovi, měl tak učinit podle nejrozšířenějšího výkladu slovy Jsem, který jsem; alternativní a pro mě ještě atraktivnější překlad je Jsem, co bude.

O autorovi| VÁCLAV HOŘEJŠÍ, imunolog Autor, profesor imunologie na PřF UK, je ředitelem Ústavu molekulární genetiky

Autor:

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!