V textu jsou odhaleny podstatné detaily děje, které by ten, kdo seriál sleduje, neměl dopředu znát.
Kennedy a Heidi je osmnáctá z jednadvaceti částí závěrečné série Sopranových, je to poslední jaksi regulérní díl, po něm už přichází jen příprava na finále a vyvrcholení série samo.
Je to také pokračování, ve kterém zemře jedna hlavních postav seriálu. Způsob, jímž se to stane, je šokující, stejně jako to, co se odehrává potom. Ten otřes ale divákovi nepřinese jenom to, že je v jednom okamžiku konfrontovaný s čímsi nečekaným. Hlouběji rezonuje zjištění, že ta nečekanost byla vlastně jenom povrchní. Všechno, čeho je svědkem vychází z postav, je v tom jakýsi osudový řád. Zatímco hlavní hrdina série v závěru dílu podléhá iluzi, že dosáhl jakéhosi poznání, dostane se divákovi poznání skutečného. Postava, k níž během let našel jakýsi vztah a ledacos s ní prožil, je monstrum. Ne snad nějaký fascinující démon, ale člověk nenapravitelně zmrzačený na duši, kus sebou pohlceného znecitlivělého masa. Ta proměna je ukázána v krátkých scénách s lapidárními dialogy bez scénické hudby nebo dalších obvyklých pomůcek k dosažení dramatického účinku.
Vůně růží a zadušení se krví Tím mrtvým je Tonyho synovec Chris (Michael Imperioli), v němž hrdina dřív viděl jakéhosi náhradního syna (jeho skutečný potomek AJ je na jeho vkus příliš velká bábovka). Chris je Tonymu v mafii podřízený, je to impulzívní pistolník, který se k Tonymu skoro vždy choval loajálně. Nadělal mu taky dost problémů, mimo jiné kvůli tomu, že čas od času podléhá drogám.
Spolu s Tonym se účastní „obchodního jednání“ s newyorskou mafií, která si chce brát větší procenta z kšeftu s nelegální likvidací azbestem kontaminovaného odpadu. Tony se s nimi nedohodne, znamená to ale, že odpad zatím není kam dát. Tony a Chris se v noci vracejí autem, vedou řeči typu „život je dar“, mluví se o dětech i „čase zastavit se a přivonět k růžím“, akorát konkurenční mafián Phil „by ti ty růžel narval do zadku trnama napřed“.
Chris je nervní, přelaďuje rádio, nakonec pustí pinkfloydovskou Comfortably Numb v provedení Van Morrisona („stal se země pohodlně umrtvený člověk“). Přijde mu, že hudba hraje máhlo nahlas, zesiluje přehrávač, vjede do protisměru, na poslední chvíli se snaží vyhnout protijedoucímu vozu, nezvládne to, auto se skutálí se srázu. Tony se ve vraku probere, vidí, že Chris je naživu, krvácí z úst, evidentně utrpěl vnitřní zranění. Prosí Tonyho, ať ho nechá zmizet z místa nehody, má v krvi drogy. Je ovšem jasné, že není schopen kamkoliv dojít. Tonyho obličej ztvrdne, nevěděl, že Chris zase bere, Tony se belhá kolem vraku, vyhodnotí situaci, ucpe Chrisovi ústa a nechá ho udusit se vlastní krví. To všechno se stane během prvních osmi minut - jeden z protagonistů zabije druhého, ta situace není dopředu připravovaná. nepředstavuje vyrcholení dramatického konfliktu. Chrisova smrt působí jako náhodná, Tonyho rozhodnutí synovce zabít jako následek momentálního impulsu.
Pochopení podle Tonyho V logice seriálového stereotypu by bylo zabitou postavu náležitě oplakat a jejího vraha nechat projít vnitřní krizí. A skutečně, větší část následujících čtyřiceti minut popisuje, jak se Tony vyrovnává s tím, co udělal. Jenomže hrdina zjišťuje, že necítí lítost nebo vinu, jenom úlevu. Irituje ho, že musí před ostatními hrát truchlícího, do jisté míry se může vypovídat jenom svojí terapeutceMelfiové, nejdřív ve snu, pak - obdobnými slovy - i v reálu („Ten největší omyl mojí kariéry je konečně pryč.“).
Projevy žalu u jiných ho iritují, když Chrisova matka během tryzny začne hlasitě vzlykat, odfrkne si, že vyvádí jako „zasranej James Brown“. Zvlášť zneklidňující jsou scény, kdy se u snídaně snaží nenápadně zmanipulovat svojí manželku Carmelu, aby sama řekla, že to to vlastně dobře, že je Chris mrtvý, nebo kdy vede narcistně pohoršené řeči o tom, jak by Chrisova dcerka nehodu nepřežila, kdyby byla v autě s nimi - dětskou sedačku totiž prorazila větev strmu, kolem nějž vrak padal. V mafii ale po Chrisovi nikdo moc netruchlí, když se gangsteři po havárii u Tonyho sejdou, padne o něm pro forma jen pár slov.
Snad v rámci pokusu tu záležitost v sobě uzavřít, odjede Tony do Las Vegas. Navštíví tam prostitutku, jíž mu synovec kdysi doporučoval. Sdělí jí „smutnou zprávu“, zrovna zdrcená z ní není. Tony dá po telefonu instrukci, aby ten neumístitelný azbest někdo vysypal do jezera - v symbolickým významem zatíženém záběru se tak stane. Tony a dívka vezmou peyotl, jdou ven, Tony se cestou z hotelu zastaví u rulety znalecky se podívá, odhalí, že hra funguje „úplně stejně jako sluneční soustava“, třikrát si vsadí, pokaždé bere nejvyšší výhru, zhroutí se na zem v záchvatu nezadržitelného smíchu. Odjede s dívkou za město, někde ve vyprahlých kopcích zírá do slunce. Vstane a oznámí světu: „Došlo mi to! Došlo mi to!“ Tím obrazem díl končí - divák opouští Tonyho ve chvíli, kdy definitivně překročil jakousi hranici a definitivně se připravil o šanci, že by mu někdy mohlo něco důležitého dojít.
