Pánové Dodo Gombár a Petr Štindl (režie), kteří jsou autory dalšího divadelního scénáře podle Szczygielovy knihy Gottland, dostali dobrý nápad. Postavy z české minulosti i současnosti se všechny sešly na Facebooku a dílem komunikují přes něj. Mají notebooky, přes které se připojují, a s nimi také třeba Hitler, Goebbels, Husák, Brežněv a další uživatelé. Na obrazovce nad jevištěm se tak objevují různé sarkastické komentáře, včetně oznámení, co se komu líbí. Scénář tak výborně využívá komické vlezlosti sociální sítě a celému dění dodává ještě další výsměšnou rovinu. Funguje to výborně, tím spíš, že podtitul inscenace zní Masky tragické bezradnosti. Pokud by se smíchovská verze Gottlandu měla srovnat s tou, kterou před časem uvedli v Ostravě Jan Mikulášek a Marek Pivovar, je tato aspoň v prvé části v jistém punktu mnohem ironičtější a šklebivější, žádné dojímání nad osudy jednotlivých aktérů. Štindl si také víc pohrává s konkrétními osudy. Některé detaily jsou přímo nádherné, jako když Jiří Korn (Miroslav Hruška) blekotá cosi o podpisu Charty 77, ale vzápětí se ukáže, že je jaksi celkově popletený a že podepsal Antichartu. Výmluvné je i výtvarné řešení - všichni se pohybují v prostoru, který je vymezen svírajícími se zdmi, a jsou také jednotně oblečení - bílé košile, černé sukně, šortky, kalhoty. Autoři scénáře podobně jako Jan Mikulášek vybrali z knihy prakticky stejné hrdiny - Lídu Baarovou, Adinu Mandlovou, Otakara Švece, Tomáše Baťu, Jana Antonína Baťu, Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou a další. Ze Zdeňka Adamce, mladého frustrovaného chlapce, který se na protest proti konzumu v roce 2003 upálil podle vzoru Jana Palacha, učinili průvodce vykloubeným světem minulosti i současnosti. První půlka má i skvělou pointu, a kdyby se na obrazovce neobjevilo, že Marius Szczygiel se připojí po přestávce, možná by část publika šla domů. A velmi spokojená.
Po pauze se sevřené zdi rozestoupí a ocitneme se v něčem na způsob psychiatrické léčebny nebo možná v očistci, prostě v meziprostoru. A také v Gottově vile v Jevanech, tedy v Mistrově muzeu. Sem se postupně došourá několik postav z předchozího dění a začne se zase „da capo al fine“, hrdinové různě skuhrají a obviňují sebe i druhé a opět rekapitulují, co se dělo. Nejvíc se hraje o kauze Baťa. Ale nic nového už nikdo nesdělí, to, co bylo v první půlce svěží, vtipné, humorné, propadá se stále hlouběji, úmornost předvádění se znásobuje v kontrastu s předchozím. Sezením mrtvol občas projde výprava turistů, která obdivuje Gottovy lžičky, obrazy a podobně. Pak se dostaví i sám Mistr (Tomáš Pavelka) a obtěžkán síťovkami žlutých kachniček zazpívá Včelku Máju. Je to vděčné a Pavelka Gotta ztvárňuje úchvatně, ale to je asi tak všechno. Nakonec se dozvíme, proč jsme nebyli po přestávce puštěni domů - musí přijít ještě Jan Kaplický a vyprávět, jak se těší, až se jednou vrátí ze světa domů a něco pěkného postaví. Je to vážně škoda, protože Štindlova inscenace má velký potenciál, který takhle zbytečně bere za své.
Mariusz Szczygiel: Gottland - Masky tragické bezradnosti
Scénář: Petr Štindl a Dodo Gombár Režie: Petr Štindl Švandovo divadlo, premiéra 19. 3.
