Zapomínáme-li na tento český příspěvek světu, ztrácíme silný argument proti relativizaci válečné viny.
Jsme bývalí političtí vězňové z Osvětimi-Birkenau: číslo 73 046, Ota Kraus z Prahy, zatčený 2. dubna 1940, vězněný v Praze a koncentračních táborech v Dachau, Sachsenhausenu, Neuengamme, Osvětimi-Birkenau a Buchenwaldě; číslo 73 043, Erich Kulka ze Vsetína, zatčený 23. června 1939, vězněný v Brně na Špilberku a v Kaunicových kolejích a koncentračních táborech v Dachau, Sachsenhausenu, Neuengamme a OsvětimiBirkenau.
Těmito slovy začíná kniha Továrna na smrt. Osvětim nebyla nejvražednějším místem holokaustu, více obětí prošlo Majdankem, Treblinkou a jinými likvidačními lágry „na východě“. Ale Osvětim nacisté nestačili rozebrat a stopy zahladit. Byla osvobozena, a tak se stala nejvýraznějším symbolem úředně organizovaného a průmyslově provedeného vyhlazení celých vybraných skupin - především Židů, ale i Romů, homosexuálů a jiných.
Erich Kulka s Otou Krausem přežili a už v květnu 1945 dospěli k zásadnímu rozhodnutí. Domluvili se, že všechna lákadla svobody nechají stranou, ani si nebudou hledat práci, dokud svou zkušenost z Osvětimi nezachytí v knize. Tak vznikla Továrna na smrt, dopsaná v lednu 1946 a vydaná v témže roce.
Muži z první světové ligy Ta kniha má svou symbolickou hodnotu, právě jako samotná Osvětim. Posuzujeme-li ji dnes, podle dnešního stavu poznání, určitě v ní najdeme řadu nepřesností, nezachycených či nezohledněných faktů a souvislostí. Najdeme v ní i formulace, které mají daleko ke střízlivému pohledu dnešních akademiků, natožpak k politické korektnosti, ale odrážejí ducha poválečné doby i třetí republiky - třeba výraz německé hordy.
Její dnešní hodnota spočívá v čemsi jiném. Továrna na smrt zůstává vůbec první knihou, která autenticky zachytila, jak fungovalo „konečné řešení židovské otázky“.
Ač neužívala slovo holokaust, natožpak šoa, její čtenáři získali ucelený obraz systematického hromadného vyvražďování, tedy fenoménu, který byl za války i po ní vytěsněn jako druhoplánový - hlavní přece byly boje na frontách.
Dnes nám to připadá banálně samozřejmé.
V obchodech najdeme celé regály knih specializovaných na nacistické vyhlazování.
Různé státy i nadace udílejí granty na výzkum holokaustu. Knihy lidí, jako je americký historik Daniel Goldhagen, vyvolávají celosvětové debaty. Ale poprvé na tento aspekt války upozornili čeští autoři Erich Kulka a Ota Kraus. Je to snad pominutelné?
Škoda že se na tu knihu zapomíná. Za dvacet poválečných let vyšla sedmkrát, navíc i v mnoha překladech. Když po srpnu 1968 Erich Kulka odešel do Izraele, v normalizačním Československu se stal zamlčovanou neosobou včetně svého díla. Po roce 1989 Továrna na smrt ještě nevyšla, a sice pro neshodu, zda ji vydat i s nedostatky podle původní edice z roku 1946, nebo připravit edici kritickou. Výsledkem je fakt, že kniha je na trhu už přes čtyřicet let nedostupná.
Shrňme to. Kniha Ericha Kulky a Oty Krause patří do první světové ligy psaní o holokaustu. Ačkoliv odborně neodpovídá dnešnímu stavu poznání, ačkoliv ji v padesátých letech odmítali vydat v Izraeli (v době, kdy připomínat, jak šli Židé hromadně na smrt, tam bylo považováno za politicky nekorektní a podlamující ducha budování i obrany státu), ve své kategorii byla první na světě.
Česko ani Slovensko nemá tolik lidí, kteří pronikli do první světové ligy. Patří k nim Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, parašutisté, kteří popravili Reinharda Heydricha. Jaký jiný odboj tohle dokázal? Patří k nim Rudolf Vrba s Alfrédem Wetzlerem, kteří v dubnu 1944 utekli z Osvětimi a podali o ní zprávu Spojencům. Apatří k nim Erich Kulka s Otou Krausem, kteří o Osvětimi napsali první knihu. Kdybychom na tu knihu nezapomínali, měli bychom v ruce pádný argument proti současným relativizacím viny a příčinnosti v rámci druhé světové války. Určitě pádnější, než jaký představují normalizační filmy či dokumenty typu Semena nenávisti.
Osobním vlakem do Osvětimi Ale i kdyby Kulka nenapsal Továrnu na smrt a další své knihy, i kdyby se nestal univerzitním historikem, i kdyby v Jeruzalémě nezaložil Světové sdružení přeživších Osvětim a nadaci nesoucí jeho jméno, samotný osobní příběh vydá na knihu. Stačí se podívat na vzpomínky, uchovávané na webové adrese Brzobohaty.eu/Erich_Kulka.rtf.
Kulka, žijící ve Vsetíně, převádí už na jaře 1939 lidi na Slovensko, takže gestapo ho zatkne coby „politického“. Doputuje do německého tábora Neuengamme, odkud ho až v říjnu 1942 - když už běží mašinerie „konečného řešení“ - coby Žida dopraví do Osvětimi. Ne transportem, ale osobním vlakem, s eskortou! Už to je unikát. Fakt, že se z Neuengamme zná s kriminálními vězni, kteří pak dělají v Osvětimi kápa, pomůže jeho přežití. I to, že je zaškolen jako zámečník. Jako takový se totiž pohybuje po celém lágrovém komplexu. Díky tomu pak může sbírat informace, které zhodnotí ve své knize, ale též se zapojit do táborového hnutí odporu.
Přežívá - navíc s dvanáctiletým synem Ottou, kterého chrání - až do transportů smrti, jež v lednu 1945 vyrážejí z Osvětimi před blížící se frontou. A spolu se synem na nádraží v Ostravě, de facto kousek od domova, z železničního transportu uniká. Tři měsíce jsou ukrýváni u různých přátel, i když za přechovávání uprchlíka hrozí zastřelení celé rodině. A ve Zlíně se 2. května dočkají svobody.
Ale pozor, tady Kulkův zápis do historie nekončí. Když je v letech 1987 a 1988 v československém normalizačním tisku osočen z údajného konfidentství pro gestapo, vyráží - zastupován dr. Josefem Daniszem - k právní obraně. A dokonce u tehdejší justice vítězí. Pražský soud 25. září 1989 nařizuje žalovaným, že za zveřejnění „údaje, kterým mohlo být poškozeno a dotčeno jméno, pověst, lidské cítění a čest žalobce“ se musí v deníku Svobodné slovo omluvit. Neuvěřitelné: exulant, Žid, navíc žijící ve státě, který Husákovo Československo ani neuznává, a domůže se práva u normalizačního soudu. To je skoro taková první liga jako napsat zásadní knihu k Osvětimi.
***
Kulka s Krausem se už v květnu 1945 domluvili, že všechna lákadla svobody nechají stranou, ani si nebudou hledat práci, dokud svou zkušenost z Osvětimi nezachytí v knize
Stěžejní dílo Ericha Kulky a Oty Krause Továrna na smrt o jejich pobytu v koncentračním táboře Osvětim - Birkenau se dočkalo mnoha vydání Kniha Soudcové žalobci obhájci z roku 1966 přináší pohled na procesy s válečnými zločinci z Osvětimi v Německu V útlé publikaci nakladatelství magnet Únos ze San Fernanda z roku 1968 popsal Erich Kulka spolu s novinářkou Věrou Trochtovou život a okolnosti dopadení Adolfa Eichmanna
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
