Slovenský herec Ivan Mistrík zůstane natrvalo v paměti diváků jako gymnazista Ryšánek v Krejčíkově Vyšším principu. Jeho emocionálně působivé pojetí přetrvává jako symbol čehosi mladého, čistého a násilně přervaného. I v právě vydané monografii se spekuluje, že tato postava, která znamenala zlom v Mistríkově profesní dráze, mimoděčně předznamenala i jeho předčasný tragický odchod.
Nejenom role romantických a tragických hrdinů, ale i fyzická podoba a styl herectví Ivanu Mistríkovi vynesly srovnání s tehdejší hvězdou evropského filmu a divadla Gérardem Philipem. Mistrík byl na počátku šedesátých let po Weissově filmu Romeo, Julie a tma (1959) a snímku Vyšší princip (1960) velmi populární. Autoři jeho monografie „Člověk odjinud Ivan Mistrík“ dokonce tvrdí, že Mistrík měl po Philipově smrti v roce 1959 dotočit několik scén v jeho posledním filmu. „Odcestoval do Prahy, kde o jeho účasti v zahraničním projektu rozhodovala vyšší místa. Neschopností, pravděpodobně i neochotou komunistických úředníků o tuto příležitost přišel. Musel se vrátit do Bratislavy ke svým pracovním příležitostem a role po Philipovi připadla jedinému konkurentovi z Dánska.“ Romantičtí hrdinové Zda se skutečně tato záležitost odehrála, není důležité. Mistrík byl podobně lyrický typ a i v jeho soupisu rolí najdeme i ty, které vytvořil Philipe - Knížete Myškina v Idiotovi či Perdicana v Mussetově hře S láskou nejsou žádné žerty. Nebyl bůhvíjak technicky vybavený, nikdy se například nezbavil sykavek, ale tento handicap bohatě vynahrazoval přesvědčivostí výrazu, vnitřní proměnlivostí, pohledem očí a mimikou. Mistríka využívali hojně čeští filmaři (s Krejčíkem natočil ještě Půlnoční mši), posléze pracoval i se špičkovými slovenskými tvůrci - Martinem Hollým, Ivanem Balaďou, Petrem Solanem. V 60. letech byl zpočátku obsazován do rolí mladých partyzánů či romanticky rozvibrovaných hrdinů (Smrt si říká Engelchen, Smlouva s ďáblem). V následujícím desetiletí, které pro Mistríka v divadle nebylo nijak výjimečné, natočil s Martinem Hollým zajímavé filmy - Měděnou věž a Orlí pírko - zde se jeho naturel uplatnil v nových, až nečekaných souvislostech. S Hollým také roce 1968 pracoval na televizním filmu Balada o sedmi oběšených, podařilo se ho dokončit těsně před srpnovou invazí. Hollý využil zmatku a kameru nevrátil do televize. Ukrýval ji v keramické peci a společně s Mistríkem jezdili a natáčeli okupanty. Balada pak vyhrála na festivalu v Monte Carlu a vzápětí putovala nadlouho do trezoru.
Ivan Mistrík pocházel z úřednické rodiny, dědeček z matčiny strany byl velký národovec a přátelil se například se známým divadelníkem Andrejem Bagárem, jinak rodina žádné vazby na umělecké prostředí neměla. Ivan se narodil jako prostřední ze tří sourozenců, mladší Ján je rovněž herec. Rodina nejprve žila poblíž Zvolena a po válce se přestěhovala do Bratislavy. Ivan, tehdy desetiletý, začal účinkoval v rozhlase a posléze se objevoval i v dětských rolích ve Slovenském národním divadle a na Nové scéně - dětství v podstatě strávil v divadle. Logicky se tedy přihlásil ke studiu na právě otevřenou bratislavskou konzervatoř.
Nicméně druhý ročník už nedokončil, odešel do Dedinského divadla. Údajně měl jeho odchod ze školy spojitost s uvězněním matky, která byla kvůli přátelství s jugoslávskou lékařkou obviněna z protistátní činnosti a přes rok strávila ve vazbě. Mistrík se v Dedinském divadle seznámil se svou budoucí ženou, herečkou Helenou Kollátovou, ale po roce odešel do divadla ve Zvolenu. Odtud vedla jeho cesta na Novou scénu, kde hrál třináct sezon. Spolupracoval tu mimo jiné s režisérkou Magdou Lokvencovou (první manželkou Gustáva Husáka), která se do divadla vrátila poté, co musela při stalinských čistkách odejít. Mistrík zde hrál například Radúze v její inscenaci Zeyerovy pohádky a Lokvencová ho také přivedla k psychologicky složitým charakterům. Pod jejím vedením a posléze i díky jiným režisérům obdařil dramatické postavy ve zlomových situacích přirozeným vnitřním životem a citovostí - hrál například Loftera ve Weisebornově přepisu Hugova románu Král se baví, Dona Juana ve Frischově hře Don Juan a láska ke geometrii. Kritika také velmi vyzdvihla jeho výkon v satiře Milana Uhdeho Král Vávra.
V roce 1956 se Mistrík oženil, manželka Helena posléze definitivně odešla od divadla a věnovala se rodině - synům Ivanovi a Michalovi. Helena, které se říkalo Enka, zemřela náhle na mozkovou mrtvici v létě roku 1977 na dovolené v chorvatské Pule. Ztráta milované ženy byla bezpochyby podstatnou součástí neblahých okolností, které vedly k hercově sebevraždě v roce 1982.
V roce 1966 se Ivan Mistrík stal členem Slovenského národního divadla a výborně se uvedl titulní rolí v Idiotovi. Kritika se shodovala, jak skvěle vyjádřil křehkost a psychickou labilitu postavy. Výrazný byl i jeho Trofimov ve Višňovém sadu i Edmund Tyrone v O'Neillově Cestě dlouhého dne do noci. Po celá sedmdesátá léta Mistrík hrál v divadle role spíš střední důležitosti, zajímavě lomený byl třeba Tichon v Ostrovského Bouři. Důkaz, že se dokáže vymanit z přihrádky křehkých hrdinů, představoval i jeho Porotce č. 8 ve Dvanácti rozhněvaných mužích v režii Miloše Pietora. Na počátku 80. let zazářil jako Islajev v tehdy ceněné Vajdičkově inscenaci Turgeněvova Měsíce na vsi. V roce 1981 vytvořil postavu osamělého, přecitlivělého Fryderyka Chopina v Iwaskiewiczově Létu v Nohantě. Jak píše autor studie o jeho působení v SND Vladimír Štefko, role chmurně předjala hercův reálný osud, nicméně poslední postavou byl filozof Martin v dramatizaci Voltairovy novely Candide aneb Optimismus.
V Mistríkově monografii se otevřeně hovoří o jeho potížích s alkoholem. Režisér Martin Hollý vzpomíná, že byl pijan, který ovšem pil jako anglický lord, nic na něm nebylo vidět. Od mládí měl také potíže s plícemi a žaludeční vředy, ale přesto si s životosprávou nelámal hlavu. Přátelé se však shodují, že v posledním období mu alkohol přerůstal přes hlavu a odmítal se léčit. K jeho neschopnosti tuto závislost řešit se zřejmě přidružily i neshody s druhou, o dvacet let mladší manželkou, s níž měl třetího syna (narozen 1979).
To, že uvažuje o sebevraždě, prý dvakrát naznačil, ale jinak se nikomu nesvěřoval, naopak byl hodně uzavřený. Kolegové v divadle o jeho trápení věděli, ale nepřišli na to, jak mu pomoci. Ivan Mistrík se zastřelil vypůjčenou loveckou puškou ve svém bratislavském bytě 8. června 1982. Bylo mu 47 let.
