Ve věku elektřiny, kdy se náš centrální nervový systém technologicky rozšířil, kdy nám umožňuje zasáhnout veškeré lidstvo a také obsáhnout lidstvo vnitřně, se nevyhnutelně, do hloubi, podílíme na následcích každého našeho činu.
Ta přehlídka je nezastupitelná, ale nejdřív si zaslouží trochu kleteb. Festival (ve skutečnosti dva festivaly: multimediální Transmediale a hudební Club Transmediale) se za dvanáct let rozrostl, kdeže jsou časy, kdy se konal v jedné multifunkční budově a v jednom klubu. Program je rozsáhlý, což v praxi znamená, že návštěvník je popoháněn po rozličných částech Berlína, vzdálených od sebe třeba devadesát minut, obrazně od Karlína po Jinonice. Letos se navíc hudební část rozhodla podpořit „Kotti“, jak tu s něhou nazývají čtvrť Kreuzberg. Lepším důsledkem je, že ve čtvrti plné turecké a ukrajinské mládeže návštěvníka čeká Berlín neexkluzivní, syrový, opotřebovaný a špinavý. Horší je právě logistika: dohledávání výstavy nizozemských kurátorů v lokální umělecké škole (vypadá jako neoklasicistní hrad po útoku graffiti mužstva) je zdlouhavé a člověk nakonec objeví jen céčková, tezovitá díla.
Výstavní části Transmediale nebudeme věnovat mnoho prostoru: dominují tu „nápady“, často sociálně kritické koncepty, jejichž slabostí je uzavření v galerii a slabá intervence do života. Příkladem může být projekt Christin Lahrové, která od roku 2009 každý den převádí jeden cent na Německou centrální banku, aby tak osobně přispěla ke snižování narůstajícího státního dluhu. Konec jejího projektu je datován k „cca 2052“: umělkyně nespecifikuje, zda předpokládá, že jí v tu dobu dojdou životní síly, nebo eurocenty.
Podobně diskusní a interaktivní je naprostá většina „vystavujících“: je to záměr pořadatelů, kteří vypíchli síťový charakter dnešních webových a jiných komunit. Do německého televizního zpravodajství se (pochopitelně dostaly) projekty, které souvisejí s Facebookem. Jedním je program Seppookoo, který umožňuje vykonat dokonalou virtuální „sebevraždu“ (využily ho už desítky tisíc uživatelů), jiným je „slídičský“ Face-To-Facebook, který uživatelům ukáže, kolik soukromých dat si může stáhnout trochu šikovná třetí osoba.
Pořadatelé celý výstavní sektor vztáhli k letošnímu stému výročí narození Marshalla McLuhana a vypíchli z něj vizionářské motto, jež citujeme v úvodu. Kdo je online, ten má svůj díl odpovědnosti, říkají: web se změnil, dnes už nejsme uživatelé, ale participanti.
Elpíčko s Beethovenem? Amorální!
Stálo by za úvahu, proč je hudební Club Transmediale evidentně o tolik smysluplnější: že by sama hudba, prožívající jakési období zpochybněné minulosti a nových dějinných verzí, byla momentálně živější? Club se legitimuje i tím, že se mu daří zvát velké „pionýry“ oboru: většinou proto, že mají k dnešku co říci na základě svých zkušeností z odlišné éry. Americký Morton Subotnick, který za druhé světové chodil v Los Angeles poslouchat živé koncerty exulanta Arnolda Schönberga a který vypadá jako básník Zbyněk Hejda, koncertoval i vyprávěl. V jeho případě je neoddělitelná historie hudby a médií. Subotnick zažil poválečné rozšíření magnetofonů a gramofonů, které zpřítomnily hudbu minulosti: do té doby nebyl Beethoven či Bach domácnostem tak běžně dostupný. Subotnicka dlouho nepodporovala žádná instituce: pomohlo mu až zavedení spotřebitelských kreditních karet typu Diners Club: Držitel karty při nákupu nic neplatil, částka se načítala do budoucích měsíčních splátek. To Subotnickovi umožnilo nakoupit součástky a stavět. Když chtěli investoři v šedesátých letech otevřít psychedelický klub, kdosi je poslal do Subotnickova ateliéru. Tam to skutečně vypadalo prvotřídně, včetně psychedelických světel. „Šílený profesor“ Subotnick pak nějaký čas skutečně vedl klub Electric Circus, kam za ním přišli šéfové gramofirmy Nonesuch se smlouvou na vůbec první elektronické elpíčko.
I to však vzniklo ve zvláštní atmosféře. Dobová diskuse totiž pokládala za neetické a nemorální natáčet na elpíčka třeba Beethovenovy kvartety: argument zněl, že to odporuje skladatelovu úmyslu hrát hudbu živě a také že to bere práci muzikantům. Elpíčka tedy měla být vyhrazena mladým autorům a speciálně vzniklým dílům. Morton Subotnick tedy natočil album Silver Apples of the Moon (1967), které nejen že znamenalo novou éru, ale ještě se vyšvihlo do hitparád. Oprášenou verzi teď slyšel Berlín.
Subotnick dnes ze všeho nejvíc působí jako člověk, který prožil život jednou nohou ve vědě, druhou v umění – a ze všeho nejvíc zdůrazňuje potřebu živé muziky a nezprostředkovaného života. Za pozornost stojí i webstránky, které vytvořil pro děti: při objevování parametrů zvuku se možná leckdy přiblíží pípancům a kvilům, jež získávají ceny v soutěžích pro akademickou elektroniku.
Z dalších dávných postav byl tento týden vyvolán duch Davida Tudora: jedinečného muže, který nejprve v souznění interpretoval klavírní party Johna Cage (v premiéře uvedl i kontroverzní „velké ticho“, skladbu 4’33’’) a pak se stal autorským elektronikem. V kreuzberském klubu West Germany lze bloudit v obnovené Tudorově instalaci Rainforest (Deštný prales): elektronické impulzy rozeznívají kovové předměty visící ve vzduchu (buben z pračky, dřez) a my můžeme volně chodit v „pralese“ zvuků. Je báječné, že občas někdo vytvoří repliku starých klasických instalací: trochu sice nesou punc své éry, ale hlavně jsou tak svérázné, že se k žádné době nevážou.
Paní Bognerová přepisuje historii Mezi desítkami položek hudebního programu zaujal příspěvek Jana Jelineka, berlínského elektronika českého původu. Skrze Transmediale tak pokračoval pozoruhodný příběh. Jelinek vypráví, že se při letu na koncert do Vilniusu seznámil s jistým Sebastianem Bognerem, který, poté co zjistil, že Jelinek je elektronik, řekl: „Maminka si také ráda hrála se syntezátory!“ Odkrylo se tak hudební dědictví „obyčejné ženy“ Ursuly Bognerové, magistry z lékárny, která si v šedesátých letech pořídila raný analogový generátor zvuku a po dvacet let s ním vytvářela „domácí umění“. Vtip je v tom, že její nahrávky, třeba Für Ulrich manželovi k narozeninám, znějí jako instinktivní prapředek techna. Ursula Bognerová, jejíž tracky Jelinek vydal, tak vlastně předběhla německé technologické pionýry Kraftwerk a Neu!.
V době výkonných a dostupných osobních počítačů vzrostl zájem o „babičky“ typu Bognerové, které se s hudbou strojů dřely ručně a bez softwaru. Britové mají své silné ženské osobnosti, které pracovaly pro „radiofonickou dílnu“ BBC: Daphne Oramovou a Deliu Derbyshireovou. Němci se nikým takovým dosud pochlubit nemohli: raritní Bognerová, která vytvářela i linoryty s vesmírně-esoterickými náměty, přišla jako na zavolanou.
Zbývající část příběhu je klíčová a nutno ji podat velmi decentně. Jak to jen říci elegantně: důvtipný Jan Jelinek je jediným zdrojem informací o Bognerové, všechna hudba a všechno svědectví přišlo přes něj… Ale cimrmanovský příběh se tak pěkně pojí s dnešní mediální archeologií, s trumfováním, kdo vynese ze starých skladišť novou raritu. Je příznačné, že žádná pádná námitka anebo ironické popření se nekonalo: scéna Jelinekovi spíš fandí a Transmediale ho požádalo, ať připraví večer jako poctu Bognerové. Jelinek oprášil „její“ partituru pro šest generátorů a sextet hráčů jej předvedl s podobným klidným soustředěním, jako by seděli u domácí partičky bridže. Příběh Ursuly Bognerové je snivým vytvářením paralelní minulosti: hudební manipulace to umožňuje poměrně snadno. Dřív by snad o neobjeveném géniu někdo napsal povídku: dnes se dá vytvořit web s jeho hudbou, fotkami, filozofickými úvahami, skeny osobních poznámek. Za tím vším lze cítit melancholii, že minulost odezněla a nepřinesla cosi, nač jsme čekali…
Příběh Frau Bognerové nekončí a kdovíčeho se dočkáme: Jelinekovi se prý nedávno ozvali blogeři z Turecka a nabídli mu její dosud neznámé nahrávky!
Noci s vesmírnou opicí Dramaturgie hudební části nazvané Club Transmediale přináší k dvěma stovkám jmen a ukazuje, jak to dopadá, když se velkorysý rozpočet dostane do rukou dobrým kurátorům. Denní a noční program je sítí o mnoha vrstvách, které pomáhají pochopit, jak je na tom dnešní hudba. Figurují tu zástupci nejživější klubové scény – londýnského dubstepu a směru UK funky (Kode9 & The Spaceape, King Midas Sound, Hype Williams), jinde postavili Kanaďané (nepochybně za moře peněz) ohrádku Cinechamber, v níž publikum ze všech stran bombardují obrazové i zvukové vjemy hudebníků jako je Carsten Nikolai.
Co je však možná vůbec nejpřekvapivější, je „Palais Wittgenstein“, komorní prostor, kde se vrací živá komorní hudba těch, kteří cvičí na akustické nástroje a vracejí se k jemnosti a řeholi, kterou s sebou nese autorské hraní na loutnu či klavír. V tom je síla berlínského Clubu Transmediale: všímat si v době technologií i stylu života, který na všechny sociální sítě reaguje tím, že je vypne.
***
V době výkonných a dostupných osobních počítačů vzrostl zájem o „babičky“ typu Bognerové, které se s hudbou strojů dřely ručně a bez softwaru
