Onehdá jsme se prý na této stránce hrabali ve špinavém prádle. Soudí tak Richard Erml v Reflexu, jelikož zde režisér Michal Lang v rozhovoru otevřeně mluvil o svém angažmá ve Švandově divadle. Pan Erml ovšem plete páté přes deváté, jen aby mohl dát průchod osobním animozitám. Především rozpad tvůrčího týmu ve Švandově divadle tuto scénu existenčně ohrožuje, jde tedy jednoznačně o věc veřejnou, tak jako vždy u podobných konfliktů, a ne o vytahování nějakých pikanterií, jak se snaží čtenářům vsugerovat.
Jestli mě paměť neklame, sám a rád podobné kauzy za léta mnohokrát popisoval a komentoval a častokrát si neodpustil subjektivní názor. V komentáři k rozhovoru jsem nehodnotila, kdo komu co řekl a udělal, naopak, zdůraznila jsem, že plést se do takových konfliktů člověku zvenčí nenáleží. Vyslovila jsem pouze názor na stav smíchovského divadla a uvedla, že oba vyhození, Lang a Lipus, jsou kvalitní režiséři, zatímco inscenace ředitele Daniela Hrbka jsou zapomenutelné. A za tímto si stojím, stejně jako za tím, že nový šéf Gombár si naposledy v Praze uřízl ostudu s Kudykamem, a že tudíž jeho jmenování šéfem je přinejmenším zvláštní.
Daniel Hrbek riskuje dost – před Švandovým divadlem je transformace, a pokud je známo, magistrátní audit ukázal, že jemu svěřená scéna stojí pražskou radnici 40 milionů ročně. Je otázka, zda je nadále bude dostávat. A když už se tak zbavuje kvalitních lidí, s nimiž, jak všichni víme, šel do projektu před osmi lety, mohlo by se mu hladce stát, že ani on nebude ředitelem, protože jeho nový tým nijak přesvědčivý není. To prosím není motání se do interního sporu ani zveřejňování pikanterií, ale střízlivé zhodnocení situace. Že dojde k přeorání současného stavu, není vyloučené – i přesto, že v několika pražských divadlech jsou ředitelé zahnízdění napořád, bez ohledu na to, zda jejich divadlo má výsledky, nebo stagnuje.
Smutnou ironií je, že nedávno vyšla kniha Daniela Hrbka Budování divadla, kde dotyčný doslova demonstruje ideovou a osobní semknutost s Michalem Langem. Knížka sama pak je mimo jiné skutečným praním špinavého prádla v souboru CD 94, jehož část se před osmi lety přesunula do Švandova divadla. Ale to je zase jiná píseň. Pro pana Ermla to ale může být poučné čtení, tím spíš, že dává dohromady jablka a hrušky a přirovnává spor Langa s Hrbkem k vyhazovu Dodo Gombára, který mu ve zlínském divadle uštědřil ředitel Antonín Sobek. Tito dva ale nikdy nebyli žádní „kriegskolegové“, kteří se rozhodli společně, ruku v ruce, budovat divadlo, ale ředitel, který angažoval režiséra jako šéfa, a ve chvíli, kdy nesplnil jeho představy, ho odvolal. Na čí straně je pravda, je jistě možné rozebírat, ale výchozí situace je zcela odlišná.
P. S.: Argument, že prý rozhovor s Langem vznikl kvůli nekritickému obdivu jeho inscenace Peníze od Hitlera, je z rodu čistých fantasmagorií. Richard Erml by první dal této kauze prostor, kdyby o ní věděl. Dokladem nekritického obdivu je jistě to, že jsem v LN iniciovala diskusi o této inscenaci, v níž velký prostor dostal její odpůrce, kolega Vladimír Hulec. Pan Erml si plete nekritický obdiv s potěšením z díla, které dokáže vyvolat takové kontroverze a spory.
