Čtu-li knížku nebo sleduji-li nějaký film, všímám si bedlivě i domů, které se v nich objevují. Když se pak čas od času objevím třeba v New Yorku a mám trochu času, hledám místa z oblíbených knížek a filmů – třeba kde se odehrávala Capoteho Snídaně u Tiffanyho, pátrám, kudy bloumal hrdina Bellowovy novely Ani den! či kde se točil horror s půvabnou Audrey Hepburnovou Čekej do tmy.
Různé stavby sehrály v některých filmových příbězích významnou roli a měly by být vlastně uvedeny v titulcích vedle herců. Někdy ovšem vznikly v hollywoodských studiích – jako slavný dům na kopci v Hitchcockově Psychu či luxusní rezidence, na niž šplhá Cary Grant v jiném jeho filmu Na sever severozápadní linkou (ta mimochodem připomíná vily Franka Lloyda Wrighta, jak si přál režisér, ale byla to taky kašírka). Chtěl bych se zastavit u tří staveb, které skutečně existují. Byly známé už dříve, ale filmová díla jejich slávu ještě zvětšila.
Každý, kdo viděl film Riddleyho Scotta Blade Runner (1982; dle románu Philipa K. Dicka), si jistě vybaví ponurý dům s mokvajícími stěnami, v němž hlavní hrdina, jehož představuje Harrison Ford, svádí souboj se dvěma takřka nezničitelnými replikanty v podání Daryl Hanahové a Rutgera Hauera. Ta fascinující stavba s velkou vnitřní dvoranou a s litinovými ochozy pod proskleným stropem se nachází v Los Angeles a jmenuje se po svém prvním majiteli Bradbury Building.
Dnes je dům z roku 1893 v perfektním stavu, je to chráněná památka. Majitel dolů na stříbro a výstřední milionář Lewis Bradbury zadal projekt pětipatrové budovy na nároží Broadwaye a Třetí ulice architektu Georgi Wymanovi a chtěl po něm, aby jeho stavba byla skutečně výjimečná. Wyman chtěl zakázku nejdřív odmítnout, ale zdál se mu sen, v němž mu duch jeho zesnulého bratra stavbu doporučil s tím, že mu přinese úspěch. Zakázku tedy přijal. Inspiroval se pak popisem stavby budoucnosti, jak ji ve své utopické knize popsal Edward Bellamy. Průčelí je ve stylu italské renesance, vnitřní konstrukce jsou železné, včetně ochozů a výtahové klece s bohatou výzdobou. Stavba pak „hrála“ v řadě filmů, ale skutečný věhlas jí přinesl až Blade Runner. A ještě jedna zajímavost – Wymanův vnuk a známý vydavatel byl blízkým přítelem spisovatele sci-fiRaye Bradburyho, který ovšem s touto stavbou neměl vůbec nic společného.
O pár let starší než Blade Runner je přepis románu Iry Levina Rosemary má děťátko, který v roce 1968 natočil Roman Polanski. Celý hororový příběh, v němž hráli hlavní role Mia Farrowová a John Cassavetes, se odehrává v domě The Dakota, jejž v těsném sousedství newyorského Centrálního parku (roh Central Park West a 72. ulice) postavil v letech 1880–1884 významný americký architekt Henry Janeway Hardenbergh, známý i jako autor nedalekého hotelu Plaza. Majitelem byl Edward Clark, vlastník továren na šicí stroje Singer.
Dům nese znaky severoněmecké renesance, ale je zařízen ve francouzském stylu. Bohatě zdobené průčelí s terakotovými prvky má nad portálem plastiku indiána hlídajícího vstup. Mezi prominentní nájemníky Dakoty patřil dirigent Leonard Bernstein nebo herci Laureen Bacallová, Boris Karloff, Jason Robards a Jack Palance. Nejznámějšími obyvateli byli samozřejmě Yoko Ono a John Lennon, který byl před vstupem do domu zavražděn v roce 1980. Interiéry Polanského filmu vznikly ve filmovém studiu, protože mu nebylo povoleno natáčet uvnitř. Zda ponurý příběh nájemce vystrašil a přiměl ke změně adresy, nevím.
Za třetím filmovým dílem se vydejme do Evropy. Vroce 1963 natočil slavný francouzský režisér Jean-Luc Godard přepis románu Alberta Moravii Pohrdání. V hlavních rolích se objevili Brigitte Bardotová, Michel Piccoli a nám už známý obyvatel Dakoty Jack Palance.
Závěrečná část filmu se odehrává na terase a v interiéru nádherné vily, která je umístěna přímo na útesu nad mořem na pobřeží ostrova Capri. Ten dům utkví v paměti snad každého filmového diváka (doufám, že nejen pro scény s nahatou Bardotkou). Je tu kontrast klidné architektury s rozeklanou skálou, schodiště, které stupá na střešní terasu, i podmanivý interiér s obrovskými okny s výhledem na moře… Řada diváků si myslí, že dům byl zhotoven jen pro film, ale on skutečně existuje!
Nechal si ho postavit známý italský spisovatel Curzio Malaparte v roce 1936 dle projektu architekta Adalberta Libery. Godard si zvolil Casa Malaparte nejen kvůli Odysseovi, jehož příběh hraje v díle klíčovou roli, ale i pro barevné řešení vily, protože červená (průčelí) a modrá (moře) mají v díle zásadní kompoziční význam.
Také v českých filmech má často architektura významnou roli. K takovým „architektonickým hvězdám“ patří jistě Janákovo krematorium v Pardubicích, které si zahrálo v Herzově a Fuksově Spalovači mrtvol, nebo třeba televizní vysílač a hotel Karla Hubáčka na Ještědu, hlavní protagonista Ondříčkova a Rudišova filmu Grandhotel. Ale o tom někdy příště.
***
Řada diváků si myslí, že dům byl zhotoven jen pro film, ale on skutečně existuje! Nechal si ho postavit Curzio Malaparte.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
