Dnes o tom, jak podnebí mění jazyk
Už se blíží konec listopadu, toho měsíce, na kterém mě od dětství štval název, protože v listopadu je přece listí už dávno opadané. Nebo poslední spadne jeho začátkem, ale každopádně se tak měl jmenovat měsíc předchozí. Určitě si pamatujete, jak jste v dětství brali různé významy příliš doslova, nebylo v nich místo pro nějaký posun. Nebo se vám prostě zdálo, že jste prokoukli etymologii, jenže mylně. Já například jsem dlouho žil v domnění, že na jídlo se používají tříbory, protože jsou odjakživa tři - nůž, vidlička a lžíce - a tomu nesmyslnému slovu na p- jsem se potupně podvolil až kdovíkdy.
Postupem doby člověk pojmenovávací zvyky přijme a přestává nad nimi spekulovat, případně ocení obraznost a metaforu. U těch měsíců je tu ještě jiný posun, spíš historický - jsou to stará slova, která dala praxe života v přírodě, jen si dnes příliš nevšímáme jejich motivace, neboť vylézání červů, používání srpu nebo zvěř v říji jsou pro dnešního člověka jevy málo podstatné. Vím už tedy, že nelze všechno brát doslova -jen bych se vsadil, že zrovna spad listí se děje pořád v tutéž dobu a tahle motivace nesedí už dávno.
V zemích, které nepřevzaly římské zvyky s názvy měsíců (a moc jich po světě vlastně není), se zračí zároveň rozdíly v geografické, potažmo klimatické situaci. Víte kupříkladu, co je zajímavého na srpnu v Chorvatsku - tedy kromě toho, že v tu dobu tam odtáhne půl českého národa? Že srpen se chorvatsky řekne kolovoz. Kdežto červenec tam nazývají srpanj. Jsou holt jižněji a srpů se chápali už v červenci, kdežto v srpnu už vozili po kolech do stodoly, co předtím srpem požnuli. Podobných případů lze najít hodně, ale tenhle je mimořádně pěknou ukázkou, jak jazyk muzeálně zachovává, co v běžném životě mizí z očí.
Někde je to však posunuto dál a jde skutečně o metaforizaci, ba poetiku. Když jsme u té dvojice měsíců, které vlastně nejsou od sebe příliš vzdáleny, ale příroda se mezi nimi promění prudce - nedávného srpna a momentálního listopadu -, nabízí se příklad dokonalý: finsky se srpen řekne elokuu neboli měsíc života (resp. žní, ale výraz elo je základem pro obojí), kdežto listopad je marraskuu čili měsíc smrti. Toť absolutní protiklad, jemuž nelze nalézt rovného. Zásoby nashromážděné v srpnu jsou rozhodující pro přežití, v listopadu je všudypřítomna smrt. Zato únor, to vám musím ještě říct, je finsky helmikuu, měsíc perel. To prý proto, že na větvičkách v tu dobu poprvé roztaje námraza, a než zase zmrzne, udělají se z ní kapky vody. A březen je maaliskuu, měsíc země, neboť ta se konečně místy vynoří zpod sněhu. Když to tak čtete, není vám ten sever náhodou taky sympatický?
Věřím, že císař Augustus si o sobě myslel hodně, ale že většina světa bude ještě dva tisíce let po jeho smrti nazývat po něm poslední letní měsíc, eventuálně u protinožců poslední zimní, to nejspíš netušil ani on. Zato listopad je v této většině jazyků pouhým devátým měsícem po začátku jara, tak to my máme zajímavější. A nejzajímavější mi nakonec přijde zjištění, že říjen se chorvatsky řekne listopad. No prosím, ti to mají správně. Přitom by člověk čekal, že na jihu se listí udrží déle. A listopad se chorvatsky řekne studeni. Jenže ten my jsme aspoň letos měli až do nedávna nějaký teplý. Tak já nevím. Radši ať už je Mikuláš, toho jsem měl v dětství rád.
Únor je finsky helmikuu, měsíc perel. To prý proto, že na větvičkách poprvé roztaje námraza a udělají se z ní kapky vody.
O autorovi| JAN MATTUŠ, překladatel
